Oj, pane Jene Roháči,
ty žiješ si tak jako pán,
a když se tobě neráčí,
kým rozkaz tobě dán?
Tvůj statek, poklad nesečten,
je vážen tvůj a starý rod,
tys tajná touha dívek, žen,
a ženich byl bys vhod!...
Však ty, ty nedbáš; lépe je
ti v Praze rozbíti svůj stan,
a býti hostem koleje,
kde učí mistr Jan.
A za ním v davu mládeže
i do kaple jsi jeho táh,
kde mistr slova nestřeže
všem lidem v nitro sáh!
Ať král to sám a jeho dvůr,
ať panská to i kněžská moc,
vše padá už jen v peklo chmur,
a v Antikrista noc!...
Svou silou Hus i tebe strh’,
že za ním všady slepě’s šel,
s ním do bouří se doby vrh’,
klid žití oželel.
Oj, pane Jene, není ti
král Zikmund, zrádce, dobře znám?
Dal Husa v Němcích spáliti,
a teď se směje nám!
On vydal glejt, on podle lhal –
jsa navždy boží moci jist,
a ty jsi za to přisahal
mu věčnou nenávist.
Ta mocná vojska královská –
my proti ní jak slámy vích,
a dána moc mu otcovská
zlých dětí trestat pych.
Oj, pane Jene, slyšíš-li,
ten Němců divý ryk a řev –
ti s láskou do Čech nepřišli,
to vražda jen a krev!
Však tu se zjevil slepý Jan
to Jefta je, to boží páž,
a za ním lidu se všech stran –
ta věrná Páně stráž!
A jako prach se přežene,
tak Zikmund nazpět pádí v spěch
– to čelo hanbou stižené,
ta ztráta věcí všech!...
A vítěz – český řemesník,
a měšťan, sedlák, zeman jen,
a ty, ty jeho pomocník,
ač rodem svým tak ctěn!
Ty, sluha Žižkův pokorný,
jak panoš za ním všady v sled,
a kde boj jaký úporný,
ty po ruce mu hned.
Což pýše tvojí postačí
jen hejtmanské té slávy díl?
Však, milý pane Roháči,
tys dobrý hejtman byl!
A záhy v Čechách znali tě,
všem na retech jsi věrně zněl,
neb nikdy v podlém úkrytě,
vždy v čele vpřed jsi šel.
Co hradů bylo a co měst,
jež Žižkou, tebou sžaty v prach!
A ve sled vašich děsných cest
jen zhouba, děs a strach!
Tys Žižky slepce bystrý hled,
on zase bleskotný tvůj duch,
tak v boj jste šli, a Němcům hned
vždy přešel zrak i sluch!
Kde Němců zůstal hrdý kříž,
železné jízdy stkvělý zjev?
Ó, vlezly krysy ve svou skrýš,
jak váš se ozval zpěv!
Však Pražanů se potají
zášť chápe, žárlivost a hněv,
teď zjevně pole sbírají,
a lapen bude lev.
Tu příšerný ční Malešov,
zde konečně ho můžem mít!...
To vzácný bude věru lov,
už prostřena je síť!...
Kol Žižky věrný Tábor stál,
jak rodných, dobrých lvíčat rod,
a Pražan do hrsti se smál:
„Aj všickni – to nám vhod!“
Však Tábor hned se nevzdává –
a vůči Pražanům lstným hrám
ret Žižkův smíchem pohrává:
„Slep – oči vytřu vám!“
Jsou sítě lovců strhány –
ó kéž to vidí Zikmund král!
a přese mrtvé Pražany
lev slepý bouří dál!
Ó hněvy, hrozby Žižkovy,
ó Praho zrádná, třes se, třes!
Neb lvi kdy táhnou hladoví,
zvěř jímá strach a děs!
Však nelze přece vraždit máť,
a srdce vaše – jímá cit,
ó, tak se, lve, v své pláně vrať,
a tam si krále chyť!
Nuž za ním, za ním v Moravu,
dnes víc než korunu nám dáš – –
teď, Zikmunde, jde o hlavu –
svou za Husovu dáš!
Ach, mrtev, mrtev Žižka Jan,
ó, strašná to a žalná zvěst,
ach, každým Čechem oplakán – –
Bůh děl – vzdor marný jest.
Jen černá smrt jej rozdrtí,
on oddal Pánu svoji daň,
a ty jsi nemoh’ při smrti
mu stisknout otce dlaň!...
Však jeho štít jsi na se vzal,
a jeho palcát chopil zaň,
a znovu bít jsi přisahal
tu krále zrádnou saň!
Ty slavné jízdy do Němec,
tu Ústí, Tachov, ale, žel –
pak přišla Basilej, a přec
se směje nepřítel!
Ó, tak se s Římem smířili –
a Zikmund bude králem přec?...
Ó, hanba, hanba, zradili
vždy páni českou věc!
Ó, Lipanské ty návrší –
kde, páni, vaše svědomí!...
zde lhůta každá vyprší
král – vy neb Tábor – my!
Ó, prohráno, vše prohráno,
v prach Tábor, jeho síla lví,
ó, Zikmundovi prodáno
to Žižky dědictví!...
Však ještě zrak svůj pozvedni –
tu svatá tvrz je zákona,
tu oltář stojí poslední,
hrad Páně Siona!
To hnízdo orla skalního
oj, pane králi, pojď si, pojď,
ty, pane Ptáčku, chyť si ho,
a zaškrť jej či zkroť!
A přece orel lapen byl –
a na řetěz pak zlatý jat,
a z padesátky vytyčil
jej v rynku nejvýš kat!
Tak zřeli jste si do tváře
ty – Zikmund, věrnost – podlý klam,
oj, oč jsi vyšší císaře,
an tak jsi visel tam!
A provaz, který v šíj ti dán,
to Jidáše, ach, nebyl znak,
tak zjevil se ti Žižka Jan
a zatlačil ti zrak!
A řekl: „Už se se mnou stroj,
kde čeká v ohni mistr Jan,
ty bojoval jsi dobrý boj,
a tobě věnec dán!“