Hraběnka z Biglio v ranní čas
těší se z ptačího lovu,
z Kolovrat Jáchym a Maradas
provází vznešenou vdovu.
Maradas, vysmáhlý starý sup,
rovně má střiženou bradu;
fintí se, zdobí si vetchý trup,
paní chce s bohatstvím hradu.
Kyrysník, ctný Jáchym z Kolovrat
rytmistrem druzí ho zovou –
mladý je, zavděk však vzal by rád
bohatou hraběcí vdovou.
Po boku panině, v čele všem,
syn jede mladý a dcerka,
po břehu Vltavy návratem
chvátají do Rožmberka.
Komoni řehtají v lesů šum;
sokolník vesele zpívá,
s paniných vrkočů průvodcům
v líce šlář hedvábný splývá.
Bohatě protkaný jeho lem
synkovi ve tvář se vtíná;
pohněván stranou chce s komoněm,
škube jím, komoň se vzpíná.
Vzpíná se, – zatáčí; duní břeh –
hrabátko svrženo v brodě...
„Přeběda, pomozte v hrůzách těch,
synáčka vyrvete vodě!“
Vizte, jak zmítá jím proudu vzdor,
do prostřed řeky ho bere,
nadarmo slabounký dětský tvor
do vody bije a pere.
Zvedá se pacholík, voda též...
„Hrozno! Ó Bože, ó Bože,
kdes který z pánů a sluhů? spěš,
z říčného dítě vznes lože!“
Nikoho není tu ven a ven –
nerad svůj život kdo vsadí –
Maradas, Kolovrat, každý jen
na místě pomoci – radí.
Zas hoška stopila vody zbůj,
paní lká zděšeně: „Běda!
nikdo-li za pána život svůj
z šlechty a holoty nedá?
Stříbro a zlato i statky měj,
Hrady i Rožmberk k tomu!
Ach, lide, vzmuž se a zachovej
dědice jasnému domu!“
Nikdo!... Tu střelmo, jak křídla pták,
ramena rybák v proud noří,
voda však silnější; ubožák
vzpírá se – div zrovna tvoří.
Doploval; jonáčka chytil v čas,
zvěd’ jej a v loktí ho nese,
tyčí se, přemáhá vody kvas,
stařec to, hle, jak se třese!
Vystoupil z peřeji, k paní spěl.
„Živ-li?“ „Živ! sotva však tuší,
na srdci jeho jsem ruku měl,
poslyš jen, posavad buší.“
„Buď Pán Bůh pochválen, živ je, živ!
Šťastný jsi, rybářský kmete,
vděčnost má v život tvůj na podiv
růže a radosti vplete!
Kolik máš dětí? mluv!“ „Osm jich,
vnoučků však půl kopy věru,
tíže a starosti v časech zlých
o všecky k srdci si beru.
Z prospěchu vodou však nebřed’ jsem,
nelačním za život zlata,
soucitem s tebou a hošíkem
byla jen duše má jata!“
„Hodný jsi, ale tak jako tak
odměna kyne ti štědrá,
nechci, bys v starobě všelijak
z nevděku hmoždil svá bedra.
Přijď jen!“... A zajela na svůj hrad,
Maradas po jejím boku:
„Více než ty jsem, paní má, rád,
dědic že vyváznul z moku.
Uprchlo všecko, jak těžký sen;
nyní zas šetři si zlata,
vynes’-li hraběte rybák ten,
byla to povinnost svatá.
Na Tvých kdo statcích, ten rab je Tvůj,
nemůže jinak být ani;
přemýšlej, rozmýšlej, uvažuj –
neplýtvej jměním, má paní!“
Přišel kmet, uslyšel panin vzkaz:
„V desky dar vzácný ti vložím,
v řece, slyš, lovit smíš v letní čas,
pokavad teče mým zbožím!
Chytej vždy jedenkrát za týden,
svým abys pomohl z nouze,
ovšem ne na vrš a na čeřen,
na drobnou udici pouze.
Vděčen-lis? Nuže, juž k dětem spěš –
avšak i to jest mi říci,
z kořisti na hrad vždy doneseš
všecko, co stopy je zvíci!“
Hluboko sklonil se šedý kmet:
„Mníš snad, že cti nemám kouska,
za tu svou službičku abych hned
týdne směl chytit až hrouzka?
Setři přec statkův a střevlí svých,
což pak by řekli tam v Praze,
život že lecjakých poddaných
ceníš a platíš tak draze!
Vímť já, že poctou je našich dnův
celému českému lidu,
pro blaho cizáckých panáčkův
pod mečem umříti v klidu.
Ostatně k čemu mít o mne strach,
mámť já už od Jíry krále,
že mohu loviti po řekách,
kde chci a co chci a stále!“
Hrdě se vztyčil a odcházel,
nedbaje dvořanských řečí;
chvíle té všech, kdo na hrade dlel,
byl rybák o hlavu větší. –