V Králově kdys dvoře Václav král
posly vítal svaté římské říše,
úsměv tichý kolem úst mu hrál,
jak je viděl v titěrné jich pýše.
Smál se vida třpytný jejich šat,
škorně dlouhé jako čapí nosy,
nohavice plné pestrých lat,
těla jako přeštípnuté vosy.
Smál se vida poslů pyšný řad,
kteří přišli od Vesery, Rýna,
jak si hladí vousy tupých brad,
jak jim pýchou očka svítí siná.
„Nuže, páni, jaká vaše zvěst,
co mi nese srdce vaše zlaté?
V krajích dálných, v domech říšských měst,
páni vzácní, jak se stále máte?”
Dívali se, jak se při tom smál,
hněvala je lehká jeho slova –
k poslům říšským, věru, český král
trochu málo pravé úcty chová.
„Přicházíme ze spanilých lad,
které planou v netušené zdobě,
kormutlivou zprávu zvěstovat
v tichou Prahu, jasný králi, tobě!
Darmo volal po tobě náš luh,
abys přišel v města naše z dáli,
v Lahnsteinu již reků našich kruh
poklonil se Ruprechtovi králi.”
Sotva došlo pásmo jejich slov,
úsměv králi opět zahrál rtoma:
„Kdož by jezdil pod cizinský krov,
když mu dobře, drazí páni, doma?
Postačí mi vonný luh a bor
věncem kopců ovroubené země,
bílé vísky v klínu modrých hor –
a lid jejich také přilnul ke mně!
Již svým rekům zprávu neste zpět:
Chtějí-li, ať dále bouřit ráčí,
nevábí mne cizí pyšný svět,
žíti v Čechách Václavovi stačí!”