Vůz skřipnul – kola tiše stála –
v tlum panstva vkročil Bedřich král,
a paní králová se smála,
když Dikastus ji požehnal;
lid pražský o nových sně hodech
sběh’ k Hradčanům se odevšad,
a po krášlených kvítím schodech
šel Bedřich na královský hrad.
Ve zdobném svatovítském chrámě
dal lehké hlavě těžký skvost,
meč říše smělé vzalo rámě,
a plece pláště ozdobnost;
a žezlo, které bylo stráží
slov kmetských v blanách soudních desk,
ve slabé zachvělo se páži
jak v černém mraku rudý blesk.
Král rouchem vládce přioděný
v síň Vladislavskou hrdě všel,
kde nádherné se leskly stěny,
v nichž světel jas se odrážel;
lid dveřmi spěl, jak včely česly,
kol zvučel trub a bubnů ryk –
a nad královou hlavou nesli
skvost Karlův Roupovec a Šlik.
A hodokvasil Bedřich v hradu,
blah prázdnil naplněnou číš
a hejskovskou si hladil bradu,
vždyť králem byl a dostal říš;
a králová? Ta v řadách šlechty
vstříc mladým pánům kyne všem
a prohlíží svých rukou nehty
a skvostný rukávců svých lem.
A když bylo již po hostině,
král franckým vínem syt šel spat,
a prostřed ložní svoji síně
svrh’ s beder pláště majestát,
naň korunu dal, klenot kříže
i zlaté žezlo, ozdob směs:
„Tu leží,“ děl, „mé vlády tíže...“
a umdlen v těžké snění kles’.
Strach divoký mu v ňadrech buší,
zrak kolem zírá. – Jaký zjev?
Sta přízraků se rodí v duši –
hle, králův purpur, totě krev!
Tím pláštěm, z něhož cetky střásá,
té síně prostřed – hrozná věc –
se odívá a k boku pásá
meč – šklebící se kostlivec.
„Ty’s zhrdl,“ dí, „tím rouchem slávy,
spit tupě na lože jsi pad’;
nuž beru korunu s tvé hlavy
a za tebe chci kralovat;
jsem větší tebe: králem králů,
ač jindy šat můj bez ozdob;
jeť v haleně i v pluvialu
vždy prestolem mým – temný hrob!
Ty panovat čas budeš krátký,
já plenem chci tu krásnou říš,
a vezmu všecko: hrady, chatky
i hlavy; ty své ušetříš;
leč ušetříš jí pro potupu,
tvé jméno v žírných krajích těch
víc uškodí než mračna supů
a bude vnukům pro posměch!
Já krutě v Čechách vládnout budu
a vytrvám zde na sta let,
lid utrmácím pouty bludu
a jařmem – ducha volný vzlet;
těm, jimiž světlo vzplát by mělo
ve zatemněných času dnech,
leb srubnu, zhanobím jich tělo
tam před radnicí na prknech.
A nyní s bohem, slabý králi,
já pánem jsem a sluhou ty’s;
tam k Bílé Hoře – pohleď v dáli –
meč vzplanul žhavě rudý, viz!
ta jeho ustavičná chvění,
hleď, dvěma druhům vzkazy jsou,
v jich objetí však lásky není;
jsouť: špalek s rudou sekerou!“ –
A mizí přízrak! Či je snění?
Král v němé hrůze s lože vstal,
čas zvolna kráčel k době denní,
a Bedřich k oknu vrávoral.
Hle, jaký divný bleskot v mraku!
Chce vzkřiknout, strachem pozbyl řeč;
vstříc zděšenému hrozí zraku
od Bílé Hory rudý meč!