Před božím hodem Zikmund král
lstí Kutnou Horu vzal
a po maďarsku s Országem
a Pipou hodoval.
I skončen královský je hod
a prázden Vlaský dvůr,
mdlý číšník vědra opustil
a zpití hudci kůr.
Vše ticho: v městě, po horách
i kolem po stanech,
a hvízdavý prv seveřík
si do závějí leh’.
Vše ticho v síních; umdlen král
svou v ruce tiskne skráň,
leč v polích ozývá se stráž
a z mrtvol plaší káň.
Vždyť Kumán vojů královských
hůř řádí nežli hlad,
kraj kolínský je zpustošen
i vsi kol Poděbrad.
V noc jasnou z komnat zírá král
na luny siný svit;
aj, na Jakubské báni, tam
ký divný světla kmit.
Jest hvězda to či třepotný
snad matné záře svod?
Ba ne! hle, v jiskrách sněhových
se zjevil jasný bod.
A dlouží se a šíří se,
jak blesk by na báň pad’;
dva proudy jisker po bocích –
hle, křídlatý jest had!
Hle, náhlým křídel mávnutím
déšť jisker na zem šleh’
a svěže dolů snáší se
přes bílé boky střech.
A na královský míří dům –
i ztrnul Zikmund, zbled’,
vždyť na římsu ten zlatý had
pod jeho okno sed’.
A rudým křídlem zašuměl,
a ohněm sršel zrak:
i zdálo se, že v nebesích
chce v požár znítit mrak.
Had králi hlavou zakýval
a hovořit se jal:
„Zdráv, zdráv buď vladař krásných Čech,
zdráv uherský buď král!
Vím, proč jsi přišel, králi můj,
proč dumáš, zbaven snův:
do rozhárané mysli, viď,
pad’ poklad Václavův!
To věřím! Většíť desetkrát
on vzácných skvostů těch,
jež Pipinovec Karel skrad’
a zavřel v Goslarech.
Či zřel jsi stříbro v bochnících
a zlato v prutech? mluv,
stoh florenťáků ryšavých
a bílých zmrzlíkův?
Jsem pokladů těch původem,
já obral všecku zem;
ty neznáš mne? Aj královským
jsem, pane, plivníkem!
Jsem zplozen knížat lakotou,
jež nikdy nemá dost,
strach za noci mě odkájel
a za dne lenivost.
Zde na kostelní báni, viz,
tvůj zrak – žár slunný stih’?
V něm jsem se dávno před tebou
na klínu vášně zlíh’.
Leč nelekej se, nestrachuj,
buď vesel jako spíš,
ten vzácný poklad Václavův
dnes ještě uvidíš.
Dřív bratra tvého náhončím,
jsem nyní sluhou tvým,
nuž, jásej, před zázračnou skříň
tě, pane, postavím.
Své plece v sobolinu skryj
a pospěš v moji skrýš;
leč dvořanů svých – ticha dbej –
ať chůzí nevzbudíš!“
A rychle odívá se král
a z komnat spěchá hned,
kam poletavý ohnivák
jej temnou chodbou ved’.
V sklep skalní stříbronosných hor
jak blesk druh pekel tíh’,
na balvan žhavým křídlem tep’,
a balvan v ráz se zdvih’.
Hle výklenek, v něm černá skříň,
tu sotva král že zřel,
již plivník křídla tepnutím
zas víko otevřel.
Viz, v černé skříni zlata jest –
zas víko zvednul had –
a u výkřiku ztrnulém
pad’ Zikmund na poklad.
Před vábnou duhou ópálův
sám Sirius by has’,
lesk žhavých rubínů by byl
i slunci na úžas.
Před jiskrou granátů svůj lesk
by ztratila i krev
a před perlami studem has’
i růží rosný zjev.
Na lebce z kosti slonových
všech korun stkví se vzor,
déšť diamantů napadal
na čelní její svor.
bled lakotou se chvěje král
a kasá řízy lem;
„Co zde, to všecko vezmu v plen,
jsemť země vladařem!“
A po klenotech ruku vztáh’
a sklonil hlavu v skříň:
„Tím válkou mořit dvacet let
chci Čechy na nejmíň!“
A po koruně ruku vztáh’,
však dřív než hlavu zved’,
již zlatý plivník jako blesk
na víko truhly sed’.
A víko tížil, zajásal:
„Tak králi, teď mě máš!
Té vazby tebe nezbaví
ni sterá Plavců stráž!
Čím víc se vzpínáš, jatče můj,
tím víc, má roste tíž,
čím víc jsi skloněn k pokladům,
tím víc jsi k peklu blíž!“
I sténá Zikmund – nelze vstát,
jeť v skřipci jeho vaz,
a plivník volá: „Uváznuls,
nuž, lze li, tak se spas!
Tvé hrdlo pěkně sevřel jsem
a nepustím tě spíš,
až životem i duší svou
se řádně vyplatíš!“
A na víku si poskočil
a smál se: „Mám tě, mám!
Dřív nežli poklady jsi chyt’,
jsi chycen pěkně sám!
Lstí vyspěl na tě plivník, ej,
lstným vnadidlem tě lap’,
tím víkem skříně skřipnut dnes
z Čech nejšpatnější chlap!
Nu, dáš-li duši výplatou,
dřív než tě uondám?
jen rychle, rychle! Svolíš? Dáš?“
A Zikmund sténá: „Dám!“
A procit’, křik’: „Kde lékař?“ „Zde!“
„Té bolesti mě zbav,
na onen hrozný hrdla tlak
stem nestačil bych hlav!“
A lékař léku v číši dal,
a císař vzal a pil,
až nový sen mu žhavý dráp
zas v úpleť mozku vryl. –