Hod slaví babylonský král,
a všude plno jasu,
sta knížat, co jich v šíř i dál,
v síň přišlo hodokvasu.
Ze zlatých nádob, zlatých mis,
kdo na hodu, si brali;
Ó Belšazare, mocný ty's
král nade všemi králi! –
Ztich' bubnů vír a zpěv a smích;
a králova zní slova:
„Buď dána z komor královských
mi číše Jehovova!
Ta číš, z níž ondy velekněz
pil při oběti smíru!“
A ku královu stolci nes'
ji první z bohatýrů.
A s trůnu zvolal Belšazar:
„Boj nepřátelům říše!
boj židům všem!“ a vína žár
pil z Jehovovy číše.
„Dnes Bohu židův roven jsem,
lid ke mně zrak ať zvedne!..“
Leč viz, trůn chví se v podiv všem;
i strne král a bledne.
Hle, na protější stěně v ráz
se lidská ruka jeví
a píše ohněm, píše zas,
však co, to nikdo neví.
A mizí pak, leč písma zjev
dál jasní se a plane,
a hoří, rudne jako krev –
a týnem půlnoc vane.
Svou berlu zděšen pouští král
a jeho rty se chvějí:
„Čti, kdo znáš číst!“ Něm hadač stál
i chytří čaroději.
Tu královnu strach v síně ved':
„Ó neotálej déle,
vzkaž, pane, k jatým židům hned
pro věštce Daniele!“
I přišel jinoch v hodu týn.
„Co značí, rci, ta slova?“
,Čtu: mene tekel, ufarsin!'
dí ústa prorokova.
Sčet', svážil jsem a rozdělil,
tak ze slov oněch plane!'
„Však mluv, jaký by význam byl?“
,Jest děsivý, můj pane!
Sčet' Jehova tvých činů tíž,
a nemáš váhy žádné;
věz, Medským z půle tvoje říš
a z půle Perským padne.'
Král ztrnul, zbled' – a pil. – Vín žár
hrůz nemírní, leč množí;
té noci ještě Belšazar
byl zabit na svém loži.