Král z úplatků zval na hrad vzácné pány,
leč sotva vešli, kázal zavřít hrány;
i stáli udiveni v soudní síni,
a Grispek děl: „Hned zvíte, co král míní.“
I vkročil král a pravil s trůnu výše:
„Zlou zvěstí o vás přetéká už říše,
ač na prospěch váš konám vše, co mohu,
přec proti mně se stavíte i Bohu.
Mám vládnouti snad, jako vy mít chcete?
Ej, kdo je víc, zda král či zeman, rcete,
snad šaškem vašich stolů na trnoži
má býti ten, jenž vládne z vůle boží?
Jak Bůh chtěl mít, mne musili jste volit,“
děl rozdurděn a zplál jak krví polit,
„a rouhač je, kdo proti mně se staví,
no pozor jen, ať neztratíte hlavy!
Jste bohati, tož odvážni a zpupni,
mám vám snad otročit, vy neústupní?
Ne, mečem rozřeším vše země zmatky!“
A výše postavil se na podpatky.
Věz, koho poslouchati nepřiučím,
sám do měkka jej ,housličkami’ zmučím;
pod námi v sklepě strunou v švarné síle
kat potáhl své zvučné fiducile! –
Též dlouhý žebřík je tam, krátká kláda
a panna železná, jež líbá ráda,
ba je tam všecko k odklízení vzdoru;
v čas pečoval jsem černou o komoru!
Ne vy co chcete,“ – při tom zvedl páže –
„je zákonem, jen má co vůle káže,
či vládne jinak nějaký král kdesi?
Ej, jakého as přáli vy byste si?
Vše mlčelo – ten tam byl oheň vzdoru,
jen, vzad jenž stál, pan Pětipeský z Dvoru,
smál potají se hrdým slovům krále;
ten shlídl to a kvapně mluvil dále.
„Aj, aj, můj vysmívavý pane z Dvoru,
umíš jinak snad? Nuž, stůj mi v pohovoru,“
křik v pohněvu, blesk sjížděl mu skrz řasy,
„rci, jakého ty chtěl bys krále asi?
Snad takého, jenž sed’ by v síně koutku
a dělal by ti při mumrajích loutku
a denně hostiny ti dával skvělé?
Nu, pojď jen blíž a odpověz nám směle!“
Šel Pětipeský hrdě vpřed až k trůnu
a děl: „Já, pane, českou pod korunu
mít krále chtěl bych – snad jsem vybíravý –
jen srdce vřelého a chladné hlavy!
As takého – to uznáš, králi zlatý,
jenž, ať bys pánem byl, ať rabem z chaty,
i tobě by se líbil mezi všemi
a štěstím pro národ byl i vši zemi.
Jenž vše by konal v prospěch svého lidu
a místo bojům míru chtěl a klidu;
co sám bys přál, kdy na našem bys, králi,
a my zde v jednom na tvém místě stáli!
Král nemá chtít jen blaho pro rod vlastní,
spíš pro národ; pak říš i lid jsou šťastni!...“
Král ještě výš se vypial na podpatky,
dal čtyři stít a ostatním vzít statky.
Je za vlastní dal vložit v nové desky. –
„No, spokojen-lis, odbojníku český?
Ten velký jen, kdo to, co získal, množí.
A tak i já; král český z vůle boží!“ –