Král Zikmund jásá štěstím spit;
v němž Roháč, duše Táborův,
vzdor na odpor mu klad’.
A k vůdci Ptáčkovi děl král:
„Co v hradě, bij a rub,
buď dubí podrost vypleněn
a zkácen bujný dub!
Dub Roháč, zbojný Hronovec,
což věčně mám být štván?
Ať visí!...“ „Pane, z Dubé Jan
je korouhevní pán.
Svár nový vzplane, šetři jej...“
„Nač mně se čeho bát?
Jen zab ho, schytej jeho sběř
a znič všech padesát!
Leč ne, radš mi je pochytej,
ať žert má pražský lid,
co v hradě, všecko napořád
dám katu popravit.
Než, že je Roháč strýcem tvým,
chci laskav jemu být,
před národem však veškerým
mě musí odprosit.
A vyzradit mně musí též,
kdo tajně za ním jsou,
sic pána s chlapy pověsit
dám katem najednou.
Tak! A teď, Ptáčku s Orságem,
již přiveďte je sem;
snad budem nyní pokoj mít
a poklid v spánku svém!“
Byl Roháč z hradu vyveden,
strýc Ptáček sám ho ved’,
s ním Zelený i Výšek jat
i Martin Prostředek.
A bojovníků padesát
k nim připoutáno jest,
vše šat má s rudým kalichem,
vše zaťatou má pěst.
„Kam?“ ptal se vzdorně z Dubé Jan,
„mě vést chceš a můj lid?“
„Kam král chce!“ Ptáček odvětil,
„mír touží mít a klid.
Chce najednou vás popravit;
leč tobě vyjde vstříc,
když vykonáš, co poradím
já pokrevní tvůj strýc.
Tam čeká, pokoř se mu vděk,
vznes prosbu k němu, spěš;
tvé druhy vezme mistr kat,
ty smrti unikneš!“
„Mám tygrovi se pokořit?
mám k sani vznésti zrak?“
A Roháč okem zajiskřil
jak bleskem bouřný mrak.
„A bratříky mám opustit
a odprosit ho? Ej,
mé matky jsi-li rodný brat,
radš zrak mi vypíchej!
Já s druhy družně obcoval
a družně kalich pil
a družně s nimi modlil se
a družně vrahy bil.
Jsem s nimi jat i upoután,
tož s nimi chci též mřít,
leč na tu sedmihlavou saň
ni chvilku nechci zřít!“
„Slyš! Vzpamatuj se, strýče, viz,
král kráčí k tobě sám
a ruku dává...“ „Sani té
já ruky nepodám!
Jeť špinavější rabů všech;
hnalť Zoula hladu hněv,
an pouze míšky lidem bral,
král drak však pil jim krev!“
„Nuž, nech si ruky,“ vece král,
„jen jedno se mnou sděl:
kdo k činům na mne bojovným
tě vzdorně naváděl?“
„Mě nutil k tomu Pán a Bůh
a srdce mé a duch
a každá krůpěj krve mé
a všechen citu vzruch!
Pryč, pryč!“... A v hněvu plivl Jan,
král vztekem v tváři zbled’:
„Tož šibenici za Prahou
dám postavit ti hned!
Dál, chutě, k Praze všechen voj,
a zbojce doprostřed!“
A spoutaného v řetězech
kat Jana z Dubé ved’.
A za Janem ved’ jeho lid,
vše skuto do želez;
šli mužně, píseň nábožnou
pěl Prostředek jim kněz.
A do Prahy když přišli, hned
soud náhlý držel král:
„Pros!“ kázal Janu, „čeká kat!“
Leč Roháč mlče stál.
„Když neslyšíš, tak uvidíš!“
A Zikmund katu kýv’...
Jan z Dubé zaškaredil tvář
a králi ve tvář pliv’.
A zvolal: „Věru, čekám smrt,
jen od tebe již v dál...“
„Ej, čekáš-li ji, posečkám!“
křik’ pomstou zlícen král.
„Spěš, mistře, dej ho na skřipec,
by krotším rab se stal,
a řádně natáhni mu hnát
a řádně boky pal.
Tam, na radnici Duba veď!
Co kážu, v ráz se staň –
však zkrotne Roháč rohatý,
sám dohlédnu si naň.
Rád chvilku se s ním pobavím,
snad pomohu ti též,
vždyť proměnit chtěl všecku zem
svých lotrů na peleš!“
A v mučírně jsou Jan i král –
v žár topena je pec –
a kladkami je vyzvednut
Jan z Dubé na skřipec!
A Zikmund volá: „Nu, teď mluv,
kdo s tebou v spolku byl,
kdo střelivo a kusy dal
a kdo ti záda kryl?
Kdo víno tobě dovážel
a kouzlo pekla v něm,
kdo tajnou chodbou sionskou
na rabský chodil sněm?
Kdy belzebub k vám přilétal
a zbraně s jedy kul,
a kolik schytali jste žen...?“
A král si ruce mnul.
Jan mlčel, rozlítil se král:
„Hej, víc buď natažen,
víc o píď... tak! Co říkáš teď?...“
leč Roháč odpliv’ jen.
A nemluví a nevzdychá,
nechť biřic pálí jej,
a vždy, když odpověď chtěl král,
vždy pliv’ mu v obličej.
Chyt’ Zikmund smolnou pochodeň
a zžeh’ ji v jeden skok
a mučenému rozlícen
sám levý pálí bok.
A zas a zas: „Nuž, vyzradíš,
chceš být-li ještě živ...?“
Leč mlčí Jan a nemluví,
jen v obličej mu pliv’.
Vztek zalomcoval Zikmundem:
„Tož, dál jen vzdorně trop;
však změkneš!...“ Hoj, tu mučenec
mu do smolnice kop’.
A kopl zas — a žhavý kus
kles’ na královský šat –
král v spánku vzdech’, leč neprocit’
v snů žhavých loktech jat. –
A se skřipce – ó, jaký’ div! –
prost svazů Roháč stoup’
a mlčky krále za týl lap’
a v smíchu u výš shoup’.
A k vědomí než přišel král,
zrak poule sem i tam,
již na skřipec je natažen,
by připálen byl sám,
Vše vyměněno pojednou.
Co děje se to as?
Chce volat, vytřeštěn je zrak,
a v hrdle vázne hlas.
Jan zžehá smolnou pochodeň
a volá: „Chutě již,
sem, lide, ryšavou ať saň,
než scípne, uvidíš!“
A do mučírny spěchá lid,
až těsno tady všem,
šat režný zdoben na prsou
je rudým kalichem.
Týž šat má také mistr kat,
týž šat má také Jan,
a každý nítí pochodeň
o rudý pece plan.
„Nuž, zžehnem draka,“ volá Jan,
„ty, mistře, již se kliď!
Já s lidem natáhnu ho sám
o dvojnásobnou píď.
Pak podpálím ho od nohou,
jak od něho jsem zhlíd’,
až k srdci vnikne plamen můj,
pak bude v Čechách klid.“
I natáh’ skřipec – úpěl král –
i natáh’ krále zas
a od palce ho podpálil,
král ohněm vyšleh’ v ráz.
Jak hrozná hořel pochodeň –
Jan smál se, smál se lid:
„Jen hoř; hoř tělem, duší hoř,
pak bude v Čechách klid.“
Vzkřik’ Zikmund – bděl, a lékař děl:
„Ká, pane, rve tě věc?“
„Ten oheň v noze mé, ten žár –
hleď dole na palec!...“
A lékař nohu ohledal...
„Zlá, pane, zlá to zvěst –
ta v palci bolest horoucí,
žel, „pekel oheň“ jest.
Dám úlevy...“ A když ji dal,
sláb v stonech usnul král;
leč klidu přece nedoznal
a jako v ohni spal.
A z tůně časů minulých
do jemných lože plen
zas svaly ramen příšerných
stáh’ hrozný polyp: sen...