Král Zikmund v dumách na trůn sed’
a hněviv hlavu zdvih’:
„Kdo – kdo mě zbaví Husitův,
těch nestvůr spiklených?
Kdo svůdné ženy různých zlob?
kdo zpupných panských hlav?...“
„Já,“ z temna zavzní pojednou,
„vše, pane, se mnou sprav!“
Král zachvěl se a hledí kol:
„Což nejsem v síni sám?“
„Ne, králi, skrytě vešla jsem,
jak všude chodívám!
Nuž hleď!“ A tajných dveří blíž
král postať ženy zřel,
přes její tvář jak vodopád
se bílý závoj střel.
Král zalekl se: „Mluv, kdo jsi?
Co chceš!“ A tasí zbraň –
„Všech hněvů prostitelka jsem,
jež rvou ti hruď i skráň.
Skryj zbraň a věz, že výhost dáš
těm strastem vlády všem,
až na ňadra tě přitulím
svým sněžným ramenem.“
A zase král: „Tož přistup blíž,
jsem dychtiv nanejvíc!“
Vstříc králi ženin kráčí zjev,
král zjevu ženy vstříc.
A v Zikmundových ňader poušť
v ráz vášní deštil mrak,
a v srdci křídla rozepial
zlých chtíčův ohnivák.
„Pryč závoj ten, nech pohlédnout
své pletě na úběl!“
„Aj, Zikmunde, proč taký chvat,
bys do líce mi zřel?
Pryč odtud, z hnízda spiklencův,
zde v síních těká strach,
a v choti tvojí komnatách
skryt čeká kralovrah.
Pryč z Prahy, mým zde nesmíš být,
já nesmím zde být tvou,
leč kam se koliv obrátíš,
vždy půjdu za tebou!“
„Ó zůstaň hned!“ – „Čas nepřišel,
leč přijde záhy dost,
chce znova Barbořin snad hněv
tvá vzbudit chvástavost?
V čas navrátím se, věz, vždyť strach
zde v Čechách o tě mám,
až v Znojmě – prchnemť do Uher –
až tam tě zulíbám!
Zde bojím se, že tajný vrah
snad dřív by mi tě vzal,
než bys mi do náručí kles’
a navždy mým se stal!“
Král prosí, marně! žebře zas,
dál štve ho vášně vztek
a nutí krve prouděním
kal síly v požitek.
Šat ženin bílý uchopil,
a žhavé krve tok
jak kdyby zmítala jím bouř
zmoh’ v kejklířský se skok.
„Nuž věziž, nepustím tě již,
nač malomocný spor?
Já musím tě dnes obejmout,
mne dráždí jen tvůj vzdor.
Ač nezřím tvého líce vnad,
přec vím, že řásný šat
víc skrývá krás než tuší duch...
spěš, spěš mě pokochat.
Vím, pohádková že sní noc
pod hedbávem tvých brv,
že hruď má vzplane požárem,
byť ledem byla prv.
Že v dětských ústech zoubků běl
je plna svůdných něh
jak bílé rosy luzný skvost
v rozpuklých poupatech.
Že sladce vábí na celot
tvých rtíků skvostný nach,
jimž k vůli ze světce by snad
moh’ stát se samovrah.
Ba, s nebes by ho zvábil snad
všech smyslů vroucí vztrh,
že by se v liliový květ
tvých ňader s oblak vrh’.
Vím, že je plna tvoje hruď
jak kalin bujný květ,
že ladná je, když povzdechneš,
jak hrdliček dvou let.
Proč purpur v tvář by neproudil,
když sladký dozrál chtíč?
Proč „Smiluj se!“ by šeptal stud,
když touha volá: „Nič!“
Nač vzdor, když k lásce vábí vzhled
a sladký volá ret:
„Spěš z číše vnad mých vzkypělých
žár duše popíjet!“
Ó stůj, jsem posud bůžkem žen,
hrd na své krásy zvěst;
proč vábný vzdor tvůj malitkou
ti stále svírá pěst?
Chci ovinout tě ramenem,
že tvého srdce led
rtem rozkoše mé roztaven
jak granát zrudne hned!
Ó zůstaň, neodcházej, slyš,
buď družkou mou, již svol,
já poupě v růži zulíbám
a zvednu na prestol!“ –
A sněním nesen mládne král,
a v žilách hoří krev,
vždy víc ho vábí, poutá víc
té ženy hrdý zjev.
Spit štíhlou její postavou,
jak tygr vzpružil skok;
chyt’ za pas ji, by nestrážen
jí tiskl hruď i bok.
Leč z paží silou tajemnou
znik’ králi ženin zjev,
v žil prázdno její odporem
mu žhavá tryskla krev.
Kal dávno promarněných sil
vzpial sval, nerv v čilost zved’,
chtíč vínem zpitý vrávoral
a znova na rty sed’.
„Jak svéhlavá! Ó nevzdoruj
a z mých se darů těš,
dám údělem ti celou říš,
spěš, anděle můj, spěš!
Dám žezlo, jablko i meč,
jen v mou se náruč stul,
by na věky tě císařský
plášť slávy ovinul!“
Leč roste ženin vzdor: „Ne, věz,
zde marně po mně pláš,
jen tenkráte tě zulíbám,
až v Znojmo zavítáš.
Tam Barbory tě zbaví Řím,
tvým touhám vyjda vstříc,
tam – vyprav se, já za tebou
jdu v řadách milostnic!
Kde vlát jich bude korouhev,
mě – nohsledku svou – zříš,
až v Znojmě navždy budeš mým,
až v Znojmě, s Bohem již!“
A jako mlha zniká zjev,
leč králův vilný chvat
chce prchající tajemné
té paní sledovat.
Leč nelze; škubnul sebou král
a vztáhlou rukou trh’:
„Ó stůj!...“ A lampu růžovou
na bílý mramor svrh’.
Ta zasyčela jako had,
a komoří tu hned
„Ej, pane, drsnou cestou as
sen divoký tě ved’!“
„Ne drsnou, vábnou, líbeznou!...
Že sen díš? Nebyl sen,
vše pravda; děvou andělskou
jsem tajně okouzlen.
Je skryta, vyhledej ji, spěš,
nač taký planý strach?
Jen hledej!... Něco chví se, viz,
tam v oken záclonách.
To její rouška, její šat;
ó předrahá, pojď blíž!
Zda zřel jsi takou ztepilost
v svém žití, sluho, již?
Jen pohleď, pohleď, jak jsem děl
těch řásných u záslon!...“
„Stín, pane!“ „Pomaten jsi, mlč,
to její zjev, to on! –
Ach žel, teď prchla!“ – V lože kles’,
leč nespal, zved’ se zas:
„Chci přes Moravu do Uher
hned zítra v ranní čas!
Hned v zoři, dvormistře, to sprav!...“
Kles – spal – a krve rmut
v něm plál. Jak jelen v říji řval
jsa laní pohrdnut.