Lebka.

Lebka.
Kdys přítelova ruka divný dar mně podala – tu lebku, hrobu zmar. Kýs studios jí popsal každou kost, jak kolemjdoucí jmény čmárá most. Most tajemný, ten ode země most, jenž s mnohým srdcem živoucím zde srost. Jen prázdné oční důlky neživé se tměly v moře duchů mlživé. A holá ústa pevně sevřená requií hrozných četla písmena. „Čí jsi?“ tak lebce děl jsem jedenkrát, „teď tvá!“ tak lebku slyším šepotat. „Jsem to, čím bude také jednou tvá, čím láska, sláva, píseň ohnivá. Nuž, užij chvíle, okamžiku vděk, však na všem můj ucítíš polibek!“ 36