PÍSNĚ SRDCE
[5]
Suspiria.
Ó měj si mladost, lásku vroucí,
i naději, tu sladkou lež,
jen paměť, upomínku žhoucí
si s dary těmi vezmi též.
Ó nech mi poušť jen beze hlesu
a bez lesku ten celý svět,
neb není většího zde děsu,
než o jeden se chvěti květ.
Ó vem si, Čase, trosky žalné,
my platíme ti krví daň.
Ať puká srdce v hrudi palné,
když jinde blahem chví se skráň!
7
Svadlý květ.
Ó poupě smutné, svadlé dříve,
než zkvetlo’s na keři.
Že’s mohlo vzpláti v kráse snivé,
kdo nyní uvěří?
A přec jsi na život se smálo
tak jasně, důvěrně,
co tisíc šťastných druhů vzplálo
kol tebe nádherně.
Tvůj úděl, s nímž se bolest snoubí,
vše bylo klam a lež.
Hleď – srdce moje v ňader hloubi
je svadlé též.
8
Den dnešní...
Den dnešní je tak hluboký a chmurný,
je obzor šedý, rmutný, nelazurný,
jen mhy a stíny světem volně jdou,
jak žebračky jdou jedna za druhou.
Ó lidské srdce v křiku, vádě, vřavě
se dělí, ono pláče usedavě.
Pak stařeny zlé v další pouť se zvednou,
a za sebe se ani neohlednou.
9
Podzimní píseň.
Ó rcete, dumy jara,
kam děly jste se nyní?
Teď podzim zemi stíní,
kraj celý – pustý hrob.
Svět sestár’, smích se ztrácí,
a divé větry rojí
se krajem, duši moji
červ hlodá plný zlob.
Ten havran, který vesny
se štítil, zmizel v lese,
teď zvolna v kraj se nese,
a křičí drze v pláň.
On zdá se mi, že náhle
se nad mou hlavu stočí,
že vypije mi oči
a rozklove mou skráň.
10
Každý rychle zapomíná...
Jdi, ptej se za rok sebe zas,
co’s myslil, cítil touto chvílí!
Jdi, hledej v sobě drahý hlas,
i sladkých očí pohled milý!
Tvůj cit byl čistý, vroucí tak,
však brzy stydla krev tvá líná.
Toť zemského je všeho znak.
Každý rychle zapomíná.
Víš, čí tam kosti kryje zem?
Jde poutník kol a netáže se.
Jde přes ně jaro s rozkvětem,
a zima sníh svůj na ně snese.
Zvěst žití mine jako dým,
jak jen ji zrakům skryje hlína.
Jdu chladně dál též krokem svým.
Každý rychle zapomíná.
Tvé city dávno pohřbeny,
ty sám za nimi půjdeš záhy.
Tvých citů vyschnou prameny,
a smazány tvé budou tahy.
11
Mníš, že kdos dlí tvým nad rovem,
a v žalu němém ruce spíná?
Spi dál jen pod svým příkrovem.
Každý rychle zapomíná.
Ty nesmíš hádat, odkud v svět
se upomínka lidem vrací.
Toť kvítek, který z hrobu zkvet’,
a nyní zase v hrob se ztrácí.
Buď s bohem, minulosti! Vím,
ty’s sekera, jež v hruď se vtíná.
Ó stesej rakev bolům mým!
Každý rychle zapomíná.
12
Hora matutina.
Ó bože můj, jsem unaven,
slyš ospalého srdce lkání.
Mne děsí bdění, straší sen,
ta chvíle mdlého vzpomínání.
Již cítím každou minutou,
jak ze srdce se krev mi tratí,
a plachtu černou, napnutou
jak prapor smrti mozkem vláti.
Či v mlze smyslu, umdlení,
jež mysticky mé tělo víže,
ty, Pane, ve tmy odění
jsi právě snad mi blíže?
13
Karafiát.
Ty květy zvláště miluji,
ty pocuchané, rozervané,
v nich srdce svoje sleduji,
jež smutně pozdním ohněm plane.
Kol kolem drobných kvítků lem
je starou krví zkropen zcela,
jak dole, na dně hlubokém
by věčná rána krvácela.
S tou ranou v srdci prokletém
již na svět rodí se a zmírá.
Nic nemá soucit s poupětem,
a nikdo krev tu neutírá.
Kdy v žáru léta vadne květ
jak srdce lidské v žáru žití,
zříš rudá místa ještě chvět
se, ona dále bolest cítí.
Ó nechte být, ó nechte snít
ten květ a ve svůj bol se ztrácet.
To srdce nechce klidně žít,
to musí tedy vykrvácet.
14
Podzimní píseň.
Podzim se přihlašuje.
Jde zvolna, pokašlává,
a dech se mu již krátí,
a v očích se mu tmí.
Do šedých smutných cárů
se halí, šlechtic zchudlý,
a podává mi billet:
aha – toť žlutý list!
Nu chceš-li, půjdu s tebou,
mně všecko zhořklo tady,
jak jablko, jež dlouho
na stromě visí již.
Ó setřes mne, nechť padá
v mou duši mlha těžká,
nechť v obličej mne šlehá
ten podzimkový déšť!
15
Láska.
V rozkoši zoufalé, divokém plese
ona své oběti ku žertvě nese.
Do ohně pekel i v plameny nebe
metá je, požár hned kosti jich střebe.
Chytí jim hlavu, v nitro jim sáhne,
mozek jim spálí, srdce jim zpráhne.
Pak z toho žáru je vyhodí ven
zpátky zas na zemský, vezdejší den.
Z jednoho utvoří démant v tom žáru,
z jiného bídnou a bezcennou škváru.
Mne také žár ten v spáry své chyt’,
neptám se – démant či škvára chci být!
16
Květ aloe.
Strom aloe kvete za sto let,
jen jeden květ on zrodí.
To jesti zázrak, tento svět,
jejž dlouhé století zplodí.
Když praděd jej zřel, pak pravnuk zas
jej uvidí teprve kvésti.
Snad srdcím těm on v blahý čas
pak přinese lásku a štěstí.
Však druzí žili za hrůzných dob,
ti nezřeli slavnou tu chvíli! –
Ó usměj se, květe, na jich hrob,
kam i tvůj kalich se chýlí.
Ty květe můj rajský, vzácný tak,
jak vzešel’s mi v lásce a bolu –
ó zavři, zavři, znavený zrak –
my umřeme, umřeme spolu!
17
Je život...
Je život chůze po břehu,
v břeh divá bouře bije,
a hvězda lásky do běhu
nám bílé světlo lije.
To bílé světlo láme se
o černé, dravé moře.
Co vlna na břeh vynese,
ne naděj, to je hoře.
Jen přitul blíž se ke mně již,
ty stíne, den kdy zniká.
Hle, vlna věčna pádí blíž,
a teď nám v líce stříká!
18
Nový život.
Má každá vesna květy nové, svěží,
jich čistou rosou vůně bude dštít –
jak na těch lonských prach a časy leží –
jich přece nemůž, nemůž zapomnít.
Zas tisíc nových hvězd té noci vzplane,
když o několik zloupen její štít,
však jedné hvězdy tiché, vyplakané
ta noc přec nemůž, nemůž zapomnít.
A srdce dále v bouřném letí trysku,
snad výš v něm vzkypí žhavé touhy cit,
však jedněch očí, jedné ruky stiskustisku,
jich přece nemůž, nemůž zapomnít.
Ach, nový život toužně ve svět letí!
Však, aby jasně mohl zapláti,
co starých snů on musí oželeti,
co mrtvol musí v pouť si nastlatínastláti!
19
Tvá ruka...
Tvá ruka letmo bloudí po klavíru,
zpod prstů proudí bouřná melodie,
tak Eumenidám v dlaních svíjeli se
kdys v kruhy vzteklí hadi.
Co praví Beethoven? Co Schumann? – Marno,
nám umřít jest, my zhynem, stínů stíny,
my prachu rod, v němž skrytá jiskra božství
plá uměním a láskou.
Jak hudba taje smrti otevírá!
Já vidím hroby všech, kdo byli se mnou,
a umřeli – a my dva opozdění
jsme v soumrak ptáci.
My půjdem za nimi a zniknem v stínu
tom podvečerním, za námi znít bude
jak nových duší mladé šelestění
i Beethoven i Schumann.
20
Stín.
Noc vše již halí šerá,
den v tmy pad’ klín,
a přede mnou dnes, včera
jde stále stín.
Jak duše má se bojí!
Snad již to hrobu mrak?
Já ruku hledám tvoji
a hvězdný zrak.
21
Odpověď.
Ach jako moře ve mlze
tvé modré oko ve slze.
Jen v slzách máš svou ozdobu.
Máš drahých stínů podobu.
Když tebe zřím, jsem smuten zas,
jak tehda, kdy jsem v hrozný čas
zřel drahým mrtvým do hrobu.
Máš drahých stínů podobu.
Ty časy dávno ztracené,
ty sny do kořán zvrácené
mně v novém vracíš způsobu –
máš drahých stínů podobu.
Já loučím se, ty zmizíš v dál
a bych i tvoje tělo jal,
tu duše prázdnou nádobu –
máš drahých stínů podobu.
22
Jarní myšlénka.
Máj kráčel přes celý daleký svět,
vše volal k ruchu, písni a letu
přec mnohou již k životu nevzbudil snět,
a mnohého ptáka nevzbudil k letu.
Jak usmál se, zakýval, zavolal,
tam vzplanulo srdce, omládlo čelo,
přec na mnohém čele neroztál žal,
a mnohé srdce ho neuslyšelo.
Tož aspoň květu dal na hrob nám,
skryl kámen jím chladnýchladný, holý a siný,
až nevěděl hrob, zda kvete to sám,
či zda to vedle kvete kdos jiný.
23
Podzimní píseň.
List usýchá a vadne,
za květem sprchá květ,
jak hvězdy v letní noci
bys viděl s nebe se chvět.
Tam dole ve žluté trávě
jak leží již v šíř a dýl,
ty všecky čekají na sníh,
by jejich hanbu skryl.
A jest jim jako srdci,
jež láskou zhrdalo dřív,
a potom nadarmo k sobě
ten svatý volalo div.
A jest jim jako srdci,
jímž zhrdla láska ta,
a nechala uvadnout všecka
v něm nadějí poupata.
24
Teď poslední kvítek s keře
se zavířil v šílení, slít’,
a člověk se rozpomíná,
čím jest a čím chtěl být.
Co mohl a co čekal,
kam zapad’ snů jeho let,
jak sbory divokých ptáků,
jež mizí v soumračný svět.
Ty sliby života jeho,
ty spálil krutý mu mráz,
a nadějí hnízda smetla
bouř divoká v první mu ráz.
A tužby k nebi se pnoucí
jak štíhlý topol ten,
blesk zasáh’ z osudu mračen
a rozrazil po kořen.
V těch smutných, mrtvých květech,
jež ztroskotal času let,
tu v každém rozbit leží
ach celý ohromný svět.
Tak vítězný, moudrý a skvělý,
jak vysněn člověkem jest,
jenž zápolil s božím soudem
o krásy a lahody čest.
V nich bůh se přiblížil světu
a země až nebesům,
v nich andělských křídel ozval
se pravěký, velebný šum.
25
Ó ty, jež stoupla’s v mé žití
jak paprsk dalekých hvězd,
co ještě mohu ti dáti
z těch bezkvětých podzimních cest?
Pojď, podej bílou mi ruku,
my půjdem v ten podzimní lán,
jsem smuten dnes tisíců smutkem,
a bolestí lidstva jsem štván.
Pojď, ve tvém modravém oku
kus nebe, jejž nezkalí mrak,
ten nes v to bojiště času
jak věčné naděje znak.
My budeme hleděti spolu
ten smrtelný na zápas,
jak mdle a smutně prchá,
co nedávno blažilo nás.
Jak všecko hasne a hyne
co v zemských zrozeno tmách,
jak v nový útvar se mění
ten krásnější dříve prach.
Co lidského, časného, záhy
to zpustoší jeseně pěst.
Však mnoho jest ve světě také,
co z kletby té vyňato jest.
Toť víra v mladém je srdci
a ctnosti a věrnosti jas,
jež láska přenese v nové
vždy srdce a živí tam zas.
26
Jak hrdlička mláďata svoje,
jež převádí ve slunný jih,
a s jarem sladší a krasší
zas domovu navrací smích.
Toť slunce, jež couvajíc od nás
kdes jiný zahřívá lem,
a dražší je ve svém skonu,
než v příchodu bylo svém.
27
Odměna.
Já símě hodil do země,
to zmizelo mi tajemně,
však za to v brzké jarní chvíli
mi z něho vzešel kvítek bílý.
Já vajíčko dal do teplatepla,
kde živné, žhavné slunce plá,
a srdce se mi slastí chvělo –
kdy z něho ptáče vyletělo.
Já dobré slovo komus dal,
jen ruky stisk, jen srdce pal,
a za to v čisté lásky zdroji
jsem našel bratra duši svojí.
28
V zimě.
Hleď, sníh pad’ do všech cest,
do tichých vsí i měst,
teď šerý večer jest,
zní klekání.
A v celý kolem kraj
pad’ blahé víry taj,
a vnořen v svatou báj
se bohu uklání.
Na nebi modrý pás
své hvězdy v obzor střás’,
jak drahokamů jas
na šatu lem.
Slyš, noční vítr vstal
a světem od nás vál
tam k východu a dál,
kde svatá leží zem.
Teď hloub a hlouběji
se nořím v naději,
jak stromek závějí
jsa obklíčen.
Čím více sněhu dnes,
tím větší bude ples,
mé jaro čeká kdes,
můj vstane den!
29
Snění.
V jezero pad’ kámen,
tichý povrch zvířil,
k dalekým až břehům
kruh vln divý mířil.
Pohnuly se vlny,
nepohnul se břeh.
A zbouřené vlny
stichly zase v snech.
Tak i v moje žití
mnohý kámen padne,
zbouří nitro moje
losu hřmění zrádné.
Nepohnut však stojí
věčný ve mně břeh,
ticho v duši mojí
zase vstane v snech.
30
ADAGIO
[31]
Vítr vane...
Hleď na větru ty nepokojné spěchy!
Toť stenání je, pláč a nářek hlasný,
to země matky tajemné jsou vzdechy,
jež vnikly na den jasný.
Ty hvězdy v noci sklánějí se s výše
a ovanuty steskem dál se nesou,
mně zdá se, pak že na obloze tiše
se jako slzy třesou.
A moře duní, kypí ve svém hněvu,
toť obr, jenž byl ze sna vzrušen náhle,
a vzdechy větru v jeho děsném řevu –
toť houslí zvuky táhlé.
Jen mrtví dřímou tiše ve mohyle,
ti nepohnou se v slastném ticha taji,
a vítr, hvězdy, moře sladce, mile
se na ně usmívají.
33
Moře.
I.
I.
Od pochybnosti k pochybnosti stálé
zříš, bože, zmítá se má vlna dlouhá,
od břehu k břehu. Hrozná je má touha,
ta pohání mne v neurčito dále.
Třpyt majáku mne mihotem svým šále
se zmítání a bolu mému rouhá,
a pustý břeh, ta tvrdá příkrost pouhá,
mne sráží, nedá v klínu usnout skále.
A tak si říkám: moh’ jsem ztroskotati
loď mnohou, a přec chránil jsem jí žití –
však Kdos jest, jenž to zapření mi splatí.
Já rybám děl a polypům: Hle smavá
zář slunce ze mne národům se nítí,
a z propastí mých bílé světlo vstává.
II.
II.
Kdy spočinu, kdy Ahasvera nohu
svou stavím v klidu? Věk za věkem míjí,
má hruď se stále jako zvíře svíjí,
den za dnem jde – zda spočítat je mohu?
34
A slunce rovno ptáku z báje – Nohu
se denně do mé hrudi zobcem vpíjí,
kam před ním se, kam před svým bolem skryji,
když nelíbí se shlednout na mne bohu?
Slyš hromy moje, slyš, Ty za oblaky,
jež ze mne jdou a do mne zniknou zpátky –
své upři na mne věkodálné zraky!
Jsem unaven. A cítím přelet vrátký
a hravou změnu chvíle nespoutané,
a celou tíhu věčnosti Tvé, Pane!
35
Lebka.
Kdys přítelova ruka divný dar
mně podala – tu lebku, hrobu zmar.
Kýs studios jí popsal každou kost,
jak kolemjdoucí jmény čmárá most.
Most tajemný, ten ode země most,
jenž s mnohým srdcem živoucím zde srost.
Jen prázdné oční důlky neživé
se tměly v moře duchů mlživé.
A holá ústa pevně sevřená
requií hrozných četla písmena.
„Čí jsi?“ tak lebce děl jsem jedenkrát,
„teď tvá!“ tak lebku slyším šepotat.
„Jsem to, čím bude také jednou tvá,
čím láska, sláva, píseň ohnivá.
Nuž, užij chvíle, okamžiku vděk,
však na všem můj ucítíš polibek!“
36
V bouři.
Již z davu mračných křídel déšť splývá hustou clonou,
zem s oblohou se pojí a v sobě zaniká,
hrom slavně ozývá se, a zlatou blesků clonou
pás ohňů Jehovových plášť noci zamyká.
Vše v pýše jaré síly a hodu okamžiku
se bouřnou slastí zpijí a vnitřním ohněm žhne,
vše roste, odumírá a vstává v novém vzniku,
mrak v údolí se níží a propast výš se pne.
V tom pomatení živlů svět starý mizet zdá se,
i jiný z sutých prvků se rodí, kvete, září,
zem skvělá, obrozená se míhá v skvělé kráse
a pije z lásky zdrojů, sní s usměvavou tváří.
A něhou zachvívá se a sladkým rozčilením
a mní, že znova vrací se její první zoře,
v sluch její chaos vlní se sladkým, jasným pěním,
a v jiskrách chví se plesných jak velké zlaté moře.
Ó nebe, mračna, země, vy lásky vínem zpilé,
ó smrti, nové žití, má hruď vstříc spěje vám,
mé tělo rozplývá se a tratí této chvíle,
již v hrob se všehomíra jak mrtvý ukládám.
37
A z něho ve bolesti, jež sladce citem proudí,
jak žhoucí blesky tryskám, se vraždím, rodím zas,
snů zašlých echa, stíny jen matně kol mne bloudí,
a čím můj hrob byl tmavší, tím skvělejší můj jas.
Jsem zasnoubený s nocí a parou, ohněm, vzduchem
a piju blaho lásky a políbení úst,
vše ve mně mocně hýbe se vroucím tvůrčím ruchem,
a nové, lepší plémě zřím ze mne v žasu růst.
38
Adagio.
Byl máj již v odkvětu, já seděl tich
kdes v parku, sám, a díval se, jak květ
již opadává, rozkoš chvilková,
jižjíž příroda se mladá opije,
než vydá klas a plod. A jako sníh
před málo měsíci, tak nyní dštil
květ bílý, lístek za lístkem, a psal
na šedou půdu bílou literou
své runy děsné, duchu strašnější
než žalmy, bible, nežli zjevení,
jež na Pathmu měl Jan. Mrak slunce kryl,
a jako ze slepého oka svit
se smutný lije, z mraku světlo mdlé
a polslepé se na zem lilo přec.
Kol listí chvělo se a zmítalo
pod bouřným větrem, který prudce tíh’
jak duchů sbor, sbor duchů vražedných
a pohnul každé poupě, list i květ,
i stéblo, trávku, klásek ukrytý,
jak smrti dech by živý dusil rod.
A vzduchem spěly bolné myšlénky
o smrti, zmaru, neboť zakryto
teď bylo slunce, a jen šerý mrak
se třpytil v okraji. A větví tíž
39
a trávy směs, troud květů odkvetlých,
vše smutkem chvělo se tak hlubokým,
a bolestí, a jenom lonský list,
ta duma mládí zapomenutá,
to děsné „včera“, nápis hrobový,
sen ztracený a slovo vyhaslé
si šuměl vesele, on jediný
se třásl slastí, dávno umřelý
zde cítil rozkoš smrti, neb co živé,
to bolest jímá při myšlénce na smrt.
A já jsem myslil na mrtvé a cítil
v tu chvíli jejich klid, a těžký sen,
a ono hrobu nic, tu prázdnotu,
již neví, kterak zvát mámá, lidská řeč,
neb tato zná jen slova „smrt“ a „zmar“,
i „mír“ a „věčnost“, ale obsah toho,
toť jest, co lidský mozek nechápe.
A tu jsem zavřev oči klidně snil
a pustil mimo sebe myšlénky,
i cit a vědomí, že živ jsem dosud,
a cítil jsem jen hrobu chlad, a vítr
jak vál, já mněl, že smrti je to dech.
To byla hlubina, v niž jenom jednou
smí vzhlednout smrtelník a ucouvne
a od propasti v hrůze vrátí se,
a dole na dně tmavém andělé
cos pěli, to, co tušil Beethoven,
když Adagio nesl v duši své:
„Smiluj se, jenž jsi Myšlénka a Sen!“
A potom náhle probudiv se z dům,
když květů bílých spadlý poprašek
40
se dotkl mého čela, zachvěl jsem se
jak z bouře mořské na břeh vyvržen.
A tu se slunce objevilo zas,
jak světlý bůh, a zmizel přelud můj,
taj hrobu, smrt a hrůza věčnosti,
a já jsem cítil rozkoš závratnou
a žárlivou a božskou, opojnou,
tu rozkoš živých, že tu dosud dýchám
a chodím, cítím, že jsem dosud živ!
41
Květ v lese.
Květ vzešel v háji, kvetl jenom sobě
a trávě, keři, v němž se rozvil tiše,
jen chvílemi jej paprsk líbal s výše,
on na vlastním tam usmíval se hrobě.
Jak vzešel včera, dnes tam opět svadne,
přec rozvinul své barvy, lesk i vůni,
a smál se chvilku žítižití na výsluní,
a v tichu umřel, neznám duši žádné.
My chceme mnoho od života míti
a pohrdáme velkým jeho darem
a trávíme se záštím, nudou, svárem,
že vůbec jsme, dík srdce nepocítí.
A ten květ vzešel, rostl, zvadl maně,
vše jeden den – a přec se smál pln díků.
V tom krásném, slavném žití okamžiku
on šťasten byl a umřel odhodlaně.
42
Velké řeky – velké duše.
Velká řeka teče zvolna,
z hloubi smutně, temně hučí –
jest to píseň tichá, bolná,
jíž se velká duše mučí.
Velká řeka teče chladně
kolem květných niv a lesů.
Nekvetou jí růže na dně
a na bokách věnce vřesu.
Nahá skála v ní se shlíží
v mrazném, přísném pohrdání.
Srna k ní se nepřiblíží,
skřivan k ní se neuklání.
Potoky a říčky všecky,
v nichž se koupe vzdušná víla,
ten smích panen, šepot dětský
zhltala a pohubila.
Pohřbila v své šeré duši
pohádky a báje lesní
a teď spěje tichou hluší,
o vílách již lehkých nesní.
43
Je tak smutná – neuvítá,
co by srdcem v slasti chvělo,
časem pouze v ní se zmítá
utopené bílé tělo...
A tak zvolna spěje k moři
a v něm v neznámu se tratí.
Nazpět touží – bouří v hoři...
Ale už se nenavrátí.
44
Život.
Život je břeh –
kol moře šumí.
A kdo z lidí všech
mu porozumí?
Jen zříme v děse,
jak stále rve se
od pruhu pruh –
tu bratr, tu druh.
Jen nehleď kol v bolu,
co zvědět chceš?
A záhy tam dolů
spadneš též!
45
Týden.
Rychle jako mžik a chvíle,
jako den a jako týden
dojde život ve své cíle,
a tam znikne tich a kliden.
Co má člověk z toho všeho?
V mládí západ, jenž se tratí,
hledí s kopce vzdáleného,
ale již se nenavrátí.
Může plakat, klnout může,
bílé vlasy sobě rváti.
Ještě cítí vonět růže...
Ale již se nenavrátí.
[46]
Tažní ptáci.
Slyš – ticho, večer mlčí kolem.
Šeř stínů spí nad dálným polem
a v dáli se i hvězdy tratí.
Je čas – ne doufat, vzpomínati.
Jak závoj šedý mlha splývá
tak výmluvná, tak mlčenlivá.
Tak ztichlou nocí jako v snění
se nese mdlé a dálné chvění,
jak tichá hudba blíž se nese.
To mračno hle, se křídel třese...
teď prudčeji to vře kol hlavy,
a rychle mizí v soumrak tmavý.
Dav tažných ptáků byl to v šeru,
jenž tíhl k jihu v známém směru,
nad hlavou naší dumy plnou
se mihl temnou duchů vlnou,
jak přelud smyslů v dálku zmizí,
dál, dále kams v ty země cizí.
To lehký van byl okamžiku
jak noci vzdech, jenž zmírá v zniku,
47
jak šepot sfér a mrtvých slovo
to poslední, to přítelovo,
jak dětské lásky dávné snění
a první, první políbení.
Ó nemá země toho ruchu!
To stlumený byl výkřik duchů,
to lepší, krasší záchvěv mládí,
jenž kamsi letí, v temno pádí –
jak tažný pták se kmitne jednou
a mizí v dálku nedohlednou.
Ó ztiš se, srdce. Dnů svých krásu
v dál jsi pustilo bez ohlasů.
Teď oddech tobě, pokoj kývá.
Tvá duše s tichou nocí splývá.
A tobě dáno slyšet v tiši
šept duchů, jejž svět neuslyší.
48
Před životem.
Když duše lidská se chystá
již vstoupiti v těla stroj,
být otrokem hmoty a místa,
vést zoufalý života boj,
tu naposled k bohu se chýlí,
chce uprosit osudu moc,
tak horlí a prosí a kvílí
v tu valnou, nadzemskou noc:
„Proč posýláš mne v to žití?
Já netoužím, nechci tam jít.
Nač tobě lidstvo je míti?
Já nechci člověkem být.
Mám střísnit čistotu svoji,
mám opustit věčnou zde zář,
mám slepcem být ve slepých roji,
mít smutnou a práchnivou tvář?
Mít řetězy spoutané témě
a na každém činu jen prach?
Nést celou tíhu té země
a toužit po výšinách?
Být prázdným zmítáním zmámen
a rodit mrtvol jen dav?
Mít ve hrudi lakoty kámen
a krve proliti splav?“
49
Leč bůh tak mluví k té duši:
„Jen jdi a naplň svůj řád.
Boj na chvilku pokoj tvůj zruší,
to jakby květ se stromu pad’.
Jdi, neboj se, vrátíš se záhy
a usneš zas u věčný sen.
Té mojí bezmezné dráhy
jest věčnost jediný den.
Vše mine, jak kmitnutí bleskublesku,
a zmizí s hvězdami v stín.
Vše ke mně zpět nastoupí stezku
v kruh vrátí se, u věčna klín.
Sen na sen – mezi dvě doby
ten okamžik – lidský to den.
List spadlý mezi dva hroby.
Jeť všecko jen sen, jen sen.“
50
Hvězda.
Až v nejzazším světa prostoře
tam přejasná hvězda stála
a jasná slunce v pokoře
kol její osy hrála.
Leč hvězda chce shasit věčnou zář,
jež sluncím v kolébku svítí.
„Já nikdy neshlédnu lidskou tvář,
a k čemu mi tedy žíti?“
Děl anděl, letě hvězdě vstříc:
„Což neumíš svobodně žíti?
Ten prach, ten hřích, ten troud, to nic –
ó nechtěj člověka zříti!“
51
Sen.
Mně zdálo se, že země prudký hyb
se od západu toče jako vlk,
jejž dítě pohání, mne odhodil
jak prášek v prostor. Země spěla dál
a zmizela mým zrakům ztřeštěným,
a srdcem bodla bolest palčivá.
A ptal jsem se všech tvorů cizích hvězd,
i zářných andělů, již spěli kol,
jichž křídel let se nikdy neznaví,
a volal jsem: „Kdo znáte zemi mou,
mou kolébku i rakev kostí mých,
vy ráje zrozenci, mně vraťte zem!“
Leč nikdo ze všech nedal odpověď.
Já volal: „Matko lásky, bolesti
a smrti, vrať se.“ Potom omdlel jsem.
A procitnuv, jsem ještě cítil děs
a novou lásku, a jak nejzazších
těch hvězd svit v duši, tklivou hudbu sfér.
52
Jarní.
Kolem květný, žhoucí skvost
rozhozen je rukou jara,
živým srdcím pro radost
voní to a leskem hárá.
Mrtví již se neptají,
v jejich srdce hřeb je vražen.
Lásky úsměv potají
na retu jim dávno zmražen.
Daleko až v boha stín
květ jich jara opadává.
Hrůzou chví se jejich klín – – –
nový život z něho vstává.
53
Popěvek.
Mladost je útok
na vzdušné hrady.
My běžíme k předu
bez umu a rady.
Že dobudem zámku –
toť zbytečný strach,
ten zámek sám sebou
se skácí v prach.
Co chtěl’s, ty starče,
teď aspoň víš.
Leč zanech všeho –
pozdě již!
54
Telegrafní tyč.
Hleď, ženo, telegrafní tyč,
již pevně v zemi upjal rýč,
se zvedá nyní k azuru
v červánku ostrém purpuru.
A na ní jak kaštanů květ
běl porcelánu zříš se skvět
a kol těch květů dráty zní
jak včel a čmelů bzučení.
Tak dál se nesou vzduchem tím,
od města k městu povětřím,
dva lidi pojí vzdálené
na stisk jednoho ramene.
V nich obchod, láska, povinnost
i zášť i soucit má svůj most,
toť lyra, s kterou srdce ruch
a lidský hraje bouřný duch.
Nad naší hlavou výš a výš
se vznáší život v jasnou říš,
přes naše srdce znavená
zní cizí píseň plamenná.
55
Ta píseň lásky, života,
jež celým světem kolotá,
ta duše lidstva, ideál,
jenž stále k světlu dál jde, dál.
My budem spát, a přes hroby
zas v nové spjata podoby
ta lepší lidstva budoucnost
si zlatý sklene most.
Zas kráčím dál, ta píseň zní
jak srdcí v lásce souznění,
a jako věčna vážný spád
tu píseň slyším dále hrát.
56
Šalamoun.
I řekl král: „Jeť všecko marné,
co slibovalo žití nám,
a růžné líce, oko žárné,
toť největší je všeho klam.
Já vypil na dno pohár žití
a pravím: jest to bublina,
jen hořký popel ústa cítí,
a srdce hnus, kdy vzpomíná.
Buď s bohem, lásko, touho mládí –
jeť tichý již ten chvilky host,
já stojím, ať svět dále pádí,
však klidný jsem – mám zkušenost.“
To řekl král, to napsal všeckovšecko,
kdy život víc jej nelákal.
A napsal to. A jako děcko
se nad tím ještě rozplakal.
57
Hlasy lásky.
Stařena.
Ó pomni, láska marnost jen je bludná.
Nic nezachrání tebe ode stáří.
Jeť láska číše, již nám chvíle daří,
však brzy staneš hořkého ach u dna.
Své tiché srdce nech rač chrámem býti,
jenž neotevřen nikdy. Ať se sboří!
Ten smutnější, v němž věčná lampa hoří,
a bledé svíce za zemřelé svítí.
Dívka.
Jak milovat má moje srdce mladé,
když jaro, láska, všecko tady klamem,
a v našem srdci, hnízdě lásky samém,
jen zoufalost své hadí vejce klade?
Mrtvá.
Ó nevěř! miluj! toť jen moudrost světa.
Jáť milovala mžikmžik, a přece dosti,
a zemřela jsem sladkou blažeností;
tou vzpomínkou teď věčný ráj mi zkvétá.
58
Nesmrtelnost
By jiskřil led a hrál v něm jisker roj,
zde musí v kámen ztuhnout vody zdroj.
By tvary řecké mramor v sebe chyt,
to srdce země musí zkamenit.
By hvězda plála v noci tmavý sál,
jak v mrazném kosmu musí věčně v dál.
By v cizí duši básník vzbudil cit,
nad mramor, led a hvězdu musí být.
Ach tvrdší ještě, chladnější k snům svým;
budoucnost patří pouze umrlým!
59
Legenda.
Byl praděd můj a vyšel
si z rána v první jitra sen –
on hudbu toho přítmí slyšel,
v němž objímá se s nocí den.
A rozhlednuv se s chvějnou lící
se stádem mlčky v pláně spěl,
a v jeho velké zřítelnici
se celý obzor obrážel.
A zvěř i člověk, širé nebe,
vše v hloubi snění vnořené
se v něm tak dotýkalo sebe,
jak pně jednoho kořene.
A bez pověry, beze strachu
on dojat na zem poklesl,
a v zázrak dne v tom jitra nachu
se k pojmu boha povznesl.
60
Věčná lampa.
Plá věčná lampa v chrámě sšeřeném,
kde lidský ruch tak tiše odumírá,
kde portál pne se štíhlým ramenem,
sloup gotický kde římsu podepírá
jak rámě muže náruč ženy mojí.
Tak staletí se ony k sobě pojí.
A prostřed lodi dolů splývajíc
tu dnem i nocí bílá lampa svítí,
jak věčný maják pnul by jasnou líc
v to širé moře pozemského žití,
a jako věčná modlitba a snění
ta lampa tiše hoří, bez umdleníumdlení.
Hřmí v choru vlna varhan tajemná,
jak s nadšením by hrůza snoubila sese.
V ní žen a mužů hymna dojemná
a dětský ples zní ve andělské kráse,
a luzné okno kde se v barvách zdvíhá,
jak růží keř kdy po větru se míhá.
Tam bílá svatá stojí na oltáři,
jak v liliji kdy čistá zora kane.
Tam zlato monstrance tak hrdě září,
chrám strží světla jako moře plane,
a prostřed – drobná hvězda v jasné zoři –
ta věčná lampa tiše, tiše hoří.
61
A potom ticho. Sláva vymizela,
i lidská bída kulhajíc šla za ní.
Svit sluneční se skrádá Kristu z čela
a teď jak dýka ňádra Matky raní,
stín šerý v chrámě rozstýlá se zvolna,
a z venčí zní sem starce píseň bolná.
Šum dálný z ulic, vozů z náměstí
zde ticho to jen ještě větším činí.
Jen myška časem v koutě šelestí,
a netopýr se kmitne tmavou síní,
je večer – z dáli klekání mží v snění,
chrám v temno ztracen, mrtvých ve mlčení.
A lampa bílá plane bez ustání,
z ní bílý květ se rodí světla stálý
jak černou nocí v širé moře pláni
loď před námi by tajná plula v dáli
a světlem svým nás vedla v kraje duchů,
a moře ani nešumí nám k sluchu.
Tak lidským srdcem věčná lampa plá,
ten věčný paprsk, jenž nás s duchy pojí.
Kol nás tu mrtvých temné křídlo vlá,
náš život stále mračno hrobu stíní.
Jen věčná lampa svítí ohněm snivým:
plá mrtvým láskou, nadejínadějí plá živým.
62
ELEGIE
[63]
Duma pod Kuněticemi.
Již dvacet osm dlouhých tomu roků!
Ta léta zašla v minulosti toku,
a jenom bol jak ozvěnu a stín
mi zapustila duše do hlubin.
Již tolik roků! Tehdáž kdos mne ved...
Byl churav již, tak ztýrán a tak bled,
v těch prsou již to zoufale tak praská,
však v oku plála dosud božská láska.
Ó jak mně tehda májový byl svět!
Vše samá zář a jeden zpěv a květ,
co krok, to skok, co myšlénka, to báj,
svět pohádka, a celý život ráj.
A strmý hrad tu jako přízrak čněl,
a černal se a příšerně se tměl,
od obzoru, jenž za ním lehá v dáli,
ty staré bašty chmurně odstávaly.
A já šel s otcem ku předu a smích
mně na retech hrál dětsky růžových,
a strmý, šedý, šerý hrad a skály,
jež jako hrobka obrovská tu stály,
se starými, tak starými mně zdály!
A přešel čas, jak bouře lesy kácí,
a mnohý květ a mnohý kmen se ztrácí.
65
Květ – přání, sen, a kmen – toť žití čin,
se zvrátily tak hluše do hlubin.
Již dvacet osm let! Tak dlouhý čas!
Jdu kolem hradu toho dneska zas,
zřím cize vzhůru, na kamenném chlumu
kde dumá hrad svou zkamenělou dumu.
Ó jak je dnes mně smutným tento svět!
Kde jeho zář, kde zpěv, kde jeden květ?
Kde lidstva je, kde ztracený můj ráj?
Kde žití idol, ona sladká báj?
Jen roků několik a konec již.
Zde každým krokem smrti jen jsme blíž,
a k hrobům, které zrak můj vidí všude,
zas nový přibude, to konec bude...
A já šel sám, a jako výsměch zněl
mi ptačí hlas, a já se smutkem chvěl,
a strmý, šedý hrad a mocné skály,
jež nade mnou tu do oblohy stály,
se mladými, tak mladými mně zdály!
66
Když bourali v Praze dům,
v němž jsem druhdy bydlel.
Dnes ráno náhodou jda ulicí,
kam měsíce jsem dlouhé nevkročil,
a zraky zvednuv, náhle stanul jsem
jak bleskem zasažen. Ten známý dům,
ten starý, chmurný, dávné Prahy rys,
v němž pokolení tolik hnízdilo,
a v němž i já jsem bydlil valný čas,
byl drcen v rum a vozy rozvážen,
jak hrobka pustá, zapomenutá,
kdy celý rod již dávno pohřben v ní.
Tak před týdnem sem přišli dělníci,
ti v rukou hrozné, těžké sekery
mu vstoupli na týl, udeřili v leb,
hřeb za hřebem, trám za trámem tak rvali,
krov za krovem, až přišli na pokoj,
mé druhdy obydlí. Tu přišel večer
a oni odešli. Pol rozdrcen
a děsně obnažen zel starý dům.
To jakby nahé srdce pod žebry
odkrýval lékař, to se chvělo uvnitř –
to srdce minulosti, života!
67
Tam na trámoví, na té podlaze
jsem sedal druhdy, okamžiku pták,
a dumal, snil, a hlavou věčnost táhla,
tam mnohý pěl jsem smutný, toužný zpěv,
jak večer kdy se temní nad ptákem,
on pěje bouřněj v strasti, zoufalství
a v hlavě vřely myšlénky mi smělé
o lásce, jež jest ráje zjevení,
o pravdě, k níž se plavím hlubinou,
jak Leander se vrhna v Abydos,
co hvězda krásy nad hlavou mi plá.
Tam mnohá, mnohá zastihla mne noc
jen s duchy bdícího, a hrozný taj
svých snů jsem ani noci nesvěřil,
jen stále badal, cítil, tvořil dál.
Tak zvolna člověk staví v sobě sám
svět vnitřní, onen ideálů dům,
dům zásad, zákonů a moudrosti
a mravnosti a snahy k lepšímu,
v němž duše jeho bydleti pak má.
Co odříkání třeba tu, co práce,
chvil štěstí, hořkých ztrát a nadějí,
než z trosek dnů a mládí chaosu
si vybuduje stavbu života,
své duše mudrctví, jež klidně zří
pak v slunné dny i bouře osudu.
Co jsme? Co víme? Smrt, ten tesař zlý,
tu stále kácí na nás, cit a cit
a myšlénky, až zbudou vzpomínky
na zašlé dny, pak ranou poslední
nás skácí v prach a místo zamete,
kde naše bytost druhdy stávala.
68
Pak lhostejně tam vzejde život nový,
jenž starou bude opakovat hru...
až celé lidské plémě vrátí se
v ten prales žití, smrti, zárodků,
zkad vyšlo kdys, v tu bytost nesmírnou,
o níž jen s chvěním dumá lidský rod,
a jejíž část jsem v sobě cítil plát
zde meškaje kdys v starém domě tom.
69
Elegie
na smrt přítele J. R.
Byl jako máj, jak jaro královské,
jež štědrý říjen slíbí, bohatý
na plody, času žeň, a kolem svět
se klaněl mu, neb svěžest, sílu měl,
a nadšení, to tré, čím mužem muž.
Plál hrdě, slavně jeho velký zrak,
jak ranní hvězda nežli zmizí v jitru,
neb z duchů kdo se rovnat jemu směl?
A jako v máji opozděný mráz
se probudí a rukou ledovou
si cestu klestí květy, zelení,
– jeť krutší mráz, jenž květů okusil –
a jako měsíc, který obchází,
kdy svět se ztiší, tiše, tajemně
kol těkaje a jiný tvoří svět,
a v sen a mdlobu lidský láká rod,
tak obcházela kolem něho Smrt.
Jí líbil se ten jinoch nádherný.
Ji nezřel on, však cítil přítomnost
kol sebe něčí stále, tichý krok
jak obchází jej tajně, blíž a blíž
se tiskne k němu jako ženy stín
70
v kruh stále užší. Potom pohledla
mu z blízka v líce. On se pozachvěl
těch očí dotekem, a vzýval lásku
svých přátel, vzýval matky modlitbu,
by shasily jej... marně... opodál
ten bledý stín již čekal, usmíval
se naň, a z klínu nad sníh bílého
naň sypal bledý květ, že jeho úsměv
v mžik zledověl pod jeho přívalem.
Tak bezbrannému přiblížila se
a tiše vtiskla první polibek
mu na rty, první lásky polibek.
Teď v rakvi on jak bílá socha sní.
O tiše! Vizte Smrt tam u rakverakve,
jak stojí tiše, nad ním schýlená,
neb dražší nad vesmíra velebu
hvězd bleskot přenádherných byl jí on.
Zda láska ještě pozdní, záhrobní
se rozhárá i v něm jak hvězda bludná,
jež v pochybách se rodí?
Zda opětuje její polibky?
Zda v první vášni přivine ji k srdci,
jež nepoznalo dosud žen?
Ó tiše,
zde velikého něco děje se!...
Ten věčný klid – toť klid je velké lásky...
A všecky sféry světů vzdálené
sem tíhnou a se chýlí k němu blíž
jak sňatku svědkové a manželstva.
Již rakev přiklopte! Ať v závoj halí
to mysterium svaté, obrovské,
ať neví nikdo, těžkým pod víkem
71
co dál se děje, to, co bůh jen zná
a tuší naše srdce přátelské,
jež rádo mělo jej, a jež mu bilo
vstříc v tichém souzvuku jak večerní
kdy v dáli zvony krajem zpívají.
Však přišla noc – a zvony mlčí již.
Kam vlny zvuků poděly se – kam?
72
Ruka.
Je divnou poutí cesta člověka,
to dostavník je, jede, letí stále,
a nikde nestaví a nečeká,
až v příkop vyklopí nás nenadále.
Tak vykročil jsem – dítě – z domova,
tam vzpomínka se na vzpomínku vije.
Pouť v myšlénkách je lehko hotova,
nuž na vůz – oř již nedočkavě řije.
To zvolna mladému jde člověku.
Nuž dál, jen rychlej! Touha touhu stíhá –
jen vidí v dálce, dálce, daleku
se za ním známá stará ruka zdvíhá.......
A dál a dál tak žití klopotem
se vůz náš jako povoz duchů míhá.
A člověk zří, jak celým životem
se za ním stará, mrtvá ruka zdvíhá.
73
I ať volá...
Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.
Modrý les zřím na obzoru státi,
řeky s hrudí hlaďounkou a měkkou
zpívajíce, do daleka tekou.
Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.
Na pahorku kostelík zřím pláti,
kolem hřbitov prastarý je znáti.
Podél něho v cestu osamělou
lip dvě řady husté stíny stelou.
Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.
Vlak uhání, pouť má již se krátí.
Slyším hlas – to volá moje máti.
V kraj ten známý, milý tak a drahý
hlas mne vábí vroucí tak a blahý.
Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.
Tam, kde hlas ten dojemně se tratí,
tam se lehko, lehko bude spáti.
V srdce smutné, žitím utýrané
slza mrtvých jako balzám skane.
Slyším hlas – to volá moje máti.
74
I ať volá, volá moje máti,
mladost má se více nenavrátí.
Její obraz vnadný, milovaný
jak dým vlaku rozvát na vše strany.
Kraj se rychle tmou a stínem šatí.
75
Ze hřbitova.
Ze hřbitova se vracím
od hrobu mojí krve,
jež plála v tělech prve,
a teď tam shnila již.
Od hrobu otce, matky
i druhů lásky mojí.
Teď vyschnul’s, blahý zdroji,
tě zprahla smrti tíž.
Ó byli jste vy vskutku?
Či celé vaše žití
jest pouhý sen, jenž třpytí
se v bdící duši nám?
Ó spěte, stejně ničím
jak duše nezrozené.
Nad vámi temný klene
se zapomnění chrám.
76
In memoriam.
B. V.
Já navštívil ji...
Smutná byla zima,
sníh ve bahno tál pod nohama mýma,
a zvolna vlek’ se, plný nudy, hrůz
den chmurný kolem jako těžký vůz,
a jeho skřípot v duši lidskou vniká
jak tupá, líná, neodolná dýka.
Kde starý klášter sester ctihodných
se šeřil vzduchem hroty věží svých,
my vešli tam. A divě, teskně znějí
ty zvuky těžkých, černých od veřejí
a od závor, jež v lůžku spaly svém,
neb zřídka zvenčí host zavítá sem.
A mniška stařena, jež celý den
i život svůj v tom hrobě žila jen,
jak Lazar vstříc nám vyšla z temna hrobu
a vedla dál nás v zasmušilou kobu,
kde ona mrtvá, tuhá ležela,
a jako led se mrazně bělela.
Já neznámý tak vešel ku neznámé,
a chvěl se, jak kdy cizí vejít máme
v ložnici panny. Až pak vkročiv blíž
jsem tknul se těla... Svaté spásy kříž
77
jsem učinil, a dotekl se čela
a prsou, ruky, která zhubeněla
a lnula k ňadrům – kámen ku kamenu,
a včera ještě obé ve plamenu!
I zdálo se mi, že ten mrtvý ret
se pohnul ještě zlehka, naposled,
že dlouhé řasy, pod nimiž se tají
ty krásné, shaslé hvězdy, odkrývají
se ještě jednou, a jak v jitřní den
dvě živé hvězdy zírají z nich ven...
A v prsou mých se ozval bratr-stesk,
a v očích svých jsem cítil slzný lesk.
To úcta byla k dívce, jež zde spala,
a s mládím svadlým soustrast neskonalá.
Pak sladké jsme a vonné květiny
jí v ruce vložili – skvost jediný,
by práchnivěly s lidským květem, který
bůh časně zlomil, hodil ve hrob šerý.
A bylo ticho. Oknem mříženým
se dralo světlo jako lehký dým,
a za ním zvolna bázlivě se vkrádá
zář červánková, poslední dne vnada.
Ta padla na to nepohnuté čelo,
jež pod tou září tak se čistě skvělo,
pak z rozbitého kněží kalichu
tříšť jedna stříbrná. Dál potichu
se nesla v skráně, celý obličej
a novou krásou obetkala jej,
tou krásou nebes, když mu nemoc stálá
dřív krásu země z tichých tahů vzala.
78
A já si myslil, mramorová číše,
jež květinami věnčena je tiše,
a v nížto sladké, mladé víno plá,
až ku okraji kypíc znenáhla,
že snoubena jest v lepou amforuamforu,
žár vína, květu dech, lesk mramoru,
že krásná, jasná, bílá řecká číše
tak bývá časem též zdrcena tiše.
Bůh kyne jen a všecko pohyne,
a tvar i obsah rázem pomine,
žár k nebi vzletí, oheň k zemi padne,
a více stopy nebude z ní žádné
než prázdné místo, na němž mrtvý stín
se čekati zdá na náš vroucí kyn
a jedno slovo lásky, které v žití
tak často slýchal z drahých retů zníti.
Ó těžko umřít v mládí, kráse svojí.
...To nikdo neví, co to krve stojí!...
My odcházeli s slzou v duši, oku.
Já slyšel ještě, kterak v tichém toku
se tajemství z těch mrtvých retů rojí:
„A já jsem znala, co to krve stojí!“
Spi, čistý prachu nádherné té číše,
spi, jako živá dřímala bys tiše,
jsi krásný stejně dosud, nezměněn
ni teďteď, ni dále v proudu hrobních změn.
Jsi krásný tak a krásný budeš znovu,
až atom slední převtělí se v rovu
z tvých lící v čistý, sněhobílý květ,
a novým tvarem pozdraví náš svět, –
a jasnou hvězdou v nebi vzplane pak,
jak byl tvůj modrý, mlčenlivý zrak.
79
Spi! spi! Jeť v světě mnoho bolesti,
a jenom ten smí mluvit o štěstí,
kdo shodil smrtí všechen žití žal.
A nešťasten, kdo musí žíti dál.
Stín padá z tmy na naše živobytí,
z tmy záhrobní, a duše vždy jej cítí,
když vidí vadnout mladý, útlý květ,
a dívku zmírat v květu prvních let.
A marný protest, není odvolání,
a člověk vstana po drahých se shání,
jichž včera slyšel ještě zvučný ples:
zde byli včera, byli, kde jsou dnes?
Sníh padá tichý, zakrývaje jemně,
kde v černé noci hrob se mračil temně,
a nemůž’ Vesna květů tolik přáti,
co otec Sever v lůžko tvoje dá ti.
Spi v středu jich, jak bílá modla dřímá,
již minulost tam pouze obejímá.
Co bylo, zašlo a se k stínům druží.
Má slova buďtež ti, jak věnec bílých růží.
80
ANTICKÝM RYTMEM
[81]
Neděle na moři.
Jako křídlo andělů modré, čisté,
které tiše na oltář sletlo zlatý,
jako božská myšlénka v první slávě
moře kol širé.
Nebe, hle, se usmívá věčnou láskou,
země celá s modlitbou k němu vzhlíží,
vzduch je vlahý, nad mořem klidně leží
ve svatém tichu.
Ani loď tu nehne se, ani veslo,
plavců povyk v zakletých mlčí lodích,
v dáli s bledým plachtovím koráb stojí
duma jak vážná.
Slunce žhavé, zářivé jako oheň,
z něhož bůh se přírody věčné rodí,
v moře čistém zrcadle nekonečném
celé se shlíží.
Náhle s výše jak mladé jarní hromy,
jak zpěv mrtvýchmrtvých, jásavé zazní zvony,
mořem letí, na vlnách usnou v dáli
nejsladší hudbou.
83
Moje duše božskou chvěje se touhou,
s mořem, vzduchem ke slunci výše se vznáší,
rozplývá se v tajemné hudbě citů,
s mrtvými plesá.
V Terstu 1889.
84
Tři keře.
Ó myrto, něžný milosti symbole
a lásky, která z mladosti vykvetá,
co nadějí se na tvé drobné
kvítečky věsí ach v jaru žití.
Ó vavříne, ty bytosti příšerná,
kdo tkne se tebe, ruka mu chvěje se,
a ledné čelo darmo hledá
polibků žhavých potom květy.
Ó cypřiši, ty truchlivý příteli,
jenž věrně hlídáš hřbitovy ztracené,
mír blahých mrtvých vtělen v tebe,
živý jejž člověk sotva cítícítí.
Tři keře k srdci mému tak hovoří:
„My sami jsme, nic nespojí v žití nás,
co chceš, ty po tom ruku vztáhni –
jedno jen v životě můžeš míti.“
85
Adagio – Beethoven.
Ty duše mrtvých, kteří láskou zemřeli,
teď odvalují těžký kámen náhrobní,
a pláčí sladké slzy, volají
nejdražší jména živoucích.
Co v hrobě dlouho zvolna hnilo srdce jich,
a minulosti bolest v nich juž doplála,
teď znovu dávné rány jitří se,
novou se krví pramení.
A hudbou hrobů, toužnou duchů písní zas
se k živým hlásí, teskně s nimi hovoří,
a na city se táží pradávné,
jež letly k Hádu hlubinám.
A v sladké víře, touze bouřné, horoucí
se tisknou k živým jako stíny oblačné,
a z moře smrti k lásce života
spínají ruce krvavé.
Však marno – tichne píseň, most ten hvězdnatý,
kde potkati se mohou mrtví s živými,
a se vzlykem se řítí zoufale
mrtví zas dolů do hrobů.
86
Aiolova harfa.
Tam dole lidé spílají, vadí se,
tam vřeští děti, skuhrají stařeny –
a černý dělník, prací ztýrán,
proklíná osud svých druhů bídný.
Tam v dáli v dým se propadlo nádraží,
a z dýmu jenom píšťaly vřískají,
kraj celý stržen ve stín zisku,
mozek i srdce i krev mu slouží.
Tam jako ptáci ve kleci zajatí,
jak hadi v koši lidé se zmítají,
za život život klásti musí,
tisíckrát zmírají, jednou žijí.
A výš a výše k sinavým nebesům
ty vlny trou se lidského zoufání,
a vzdoru, jenž se spáse rouhá,
na zpurné čelo zas zpátky padá.
Slyš! Ve mžik ticha jaké to souznění!
Jak bílé světlo v bezedné půlnoci.
Zkad zní ty zvuky, jako duchů
šepoty v našeho žití příval?
87
To není dílo lidských zde zoufalců,
však jest to píseň vítězná, jásavá,
jež bloudíc duší mrtvých pěvců
se chytila nad krajem plným pláče.
Ne! Totě zpěv je nešťastných andělů,
již z lidských duší vznesli se nad oblak,
a vidí trudy bratří sdraných,
že marně, ach marně žili dole.
Zde siré děti modlí se hladové,
zní struny harfy zoufalé lidskosti,
tam mrtvý úpí k božstva trůnu.
Úporná nebesa chladně mlčí.
88
Na popeleční středu.
Tak přímo od dotěrných masek frivolních,
jež zastíraly líce směšnou škraboškou,
však odkrývaly těla tajnosti,
třeštíce vzteklou orgií:
A přímo od výparu hnusných lihovin
a tuberkulosního dechu horkého
ze zimničného reje tančírny,
opilých davů, vyžilých
A z dýmu, puchu, cárů, sdraných illusí
a sdupaných všech ideálů mladosti
a studu, dětské bílé cudnosti
unaven rejem divokým
A uštván veselosti vřavou zlotřilou,
ve zmalátnělých údech mdloby zimnici
a celé peklo vášní za sebou
v ulici posléz vkročil jsem.
Jak ovanulo chladné, mrazné jitro mne!
Jak z nenadání pad’ bych v řeku ledovou,
mé tělo křečí smrtnou chvěje se,
mráz jako blesk mne projíždí.
Noc byla dosud smutná, šerá na zemi,
však na nebesích jitro již se rodilo,
a slední hvězdy zřely s výčitkou
dolů, v tu hříchů hlubinu.
89
Tam od východu přísné světlo, nové již
sem hledělo, v ten pelech vášní ohavný,
a mlčky mrazil sníh kol přečistý
tajemnou hrozbou prokletí.
A já si vzpomněl, bůh ví, jak to najednou
ach na ty tiché, drobné bídy příbytky,
kde lidé mrznou v noci o hladu,
o hladu s lože vstávají.
A zřel jsem matky, děti, kostry hubené,
jichž bídu zří jen Kristus se zdi neživý,
a poprvé jsem tehda pochopil
odvěké lidu prokletí.
Mně líto bylo lidí bědných, hladových,
však jak sem z dáli divá hudba nesla se,
mně lítěj bylo oněch ztracených –
poznání spásy cizím jim.
Jsou plni hořké zoufalosti hlodavé,
a žráni nudou žití palnou, strašlivou,
nic nezří v hrůze duše před sebou,
království boží nevidí.
A smuten na smrt zřel jsem k mrazným nebesům
a marně hledal sladkou tvář v nich Kristovu.
Jen stranou symbol bídy veškeré
opilý šašek vrávoral.
90
Na bojišti.
Doplály blesky děl, praskot smrtné ustal již salvy,
v pochvu zastrčen meč, puška spuštěna v zem.
Od vraždy těžká, znavená ruka odpočívá,
jízdou zdupaná zem mlčí a halí se v noc.
Zvolna, zvolna, boží vzduch plníc strašlivou vůní
do země ztrácí se lidská ohnivá krev.
Tam z lebky rozťaté, bílé mozek vytéká tiše,
Abeli, život tvůj vytéká v bahno a prach.
Vzduch dosud prachem čpí, čpí krví a potem shnilým,
jak archanděla meč v dáli se šíří zář.
Tam však vítěz zelení pokryt se s hudbou vrací,
na počest děla mu hřmí, zvony mu hlaholí vstříc.
Z damašku v ornátech kardinál, biskup, vítěze vítá,
víry kladivo, meč, nepřátel hrůzu a strach.
Matky své zvedají děti, století tlačí se starci:
„Majestát ve slávě jde z milosti boží k nám!
91
Sypejte růže mu na cesty, ženy svá prostřete roucha,
panny vy zjevte mu taj nejsladších kouzel a vnad!“
Leč tam na bojišti dva smrtelně ranění muži
nepřátelé dřív, bez záští k sobě teď
Objali se a k nebesům pozvedli ztříštěné ruce,
klnuli, klnuli ten krvavý, posvátný laur.
92
V BOUŘI DNŮ
[93]
Povzdech.
Věk za věkem se rodí, plá a zmírá,
a věda shásí matnou pověr svíci.
Jen bída stále hrob svůj otevírá,
jen ta jest neumírající.
Co mudrců již, básníků a králů
své srdce hnětlo po čas žití krátký,
by lidstvo vedli k cestě ideálů!
Leč bída stále křičí na ně: Zpátky!
A před bohem, jenž smutně světem kráčí
a prohlíží žně svého vykoupení,
tak chodí ona o hladu a pláči
a klasy chudých slzou v kámen mění.
Má chotěm zločin, nevědomost matkou,
všem myšlénkám se, moudrým snahám rouhá.
Tam ctnost i radost klesá mdlobou vrátkou,
kde bída za ní kuplířsky se plouhá.
Kde Dante s Vergilem, jenž bídy peklem
kdy prošli, kde jich nadšení a víra?
Svět Koriolán zdupal v hněvu vzteklém
a Gracchus stále na pranýři zmírá.
95
Tragikové.
Nás dojmou tragédie, stínů stíny
tam na prknech, kde pozlátka se lesknou.
Jich sladkým lžem vstříc nesem duši tesknou
a zrak v ty papírové hermelíny.
Jdem’ domů zryti, ne však polepšeni,
my satira jsme živá s nitrem sdraným,
a vlastní svoje velká utrpení
jen pošklebkem vždy odbýváme planým.
My plakati jsme dávno zapomněli,
leč zdravý smích z nás každý bídně tlumí.
Jeť tragedií velkou život celý,
již říká herec a jíž nerozumí.
96
Vůl.
I.
I.
Jak hora ohromný, sám, kráčí polní plání,
on z šera do šera tam chodí, stále k předu,
a dárce chleba – pluh – se valí v jeho sledu.
Jde schýlen v jařmo své a nesteskne si ani.
Srst černou odleskem mdlých nebes vidíš pláti,
a rohů koruna mu hlavu tíží k zemi.
A oko veliké, ten mudrce zrak němý,
by viděl dílo své, v zad nikdy neobrátí.
Když slunce v zenitu znoj lije v zem, ta žízní
a vodu hledajíc polslepá dýše žárem,
dál klidně kráčí vůl, v svém jhu jde znovu starémstarém,
co oráč umdlévá a padá tvrdou trýzní.
Jak včera, kráčí dnes a kráčet bude zítrazítra,
pod nohou titanskou se třese země živá,
a jeho dráha jest ne klikatá a křivá,
a jeho duše jest jen dobrá a ne chytrá.
Svou sílu necítí a netuší ji ani,
a přece jako kov jest útvar jeho svalů,
a jeho hlavy tíž – jak kdos by zvedal skálu,
však síla ta v něm spí jak v pohyblivém hrobě.
97
Jen někdy s večerem řev jeho slyšet přece –
to zvíře mohutné svou hlavu k předu nahne,
a ve hruď širokou proud větru kvapně vtáhne
jak v měchy kovářské, div neprasknou mu plece.
A zvuky hluboké se širou plání nesou
až k tiché obloze, kde první hvězda blýská,
v nich, zdá se, zoufalost a samota si stýská
a city poroby a otroctví se třesou.
Tak hučívaly kdys již v šeru za Homéra...
Ó slepý reku, rci, cos tehda myslil sobě,
kdy bouřné řevy ty jak v hrozbě, obžalobě
jsi slýchal jitřiti se v polích za večera?
Jim odpovídal jen huk lesu, šumot trávy
a píseň achajská, již héros ženám zpíval,
co z dáli v zvuky ty ruch moře měkce splýval
a hory halily se v purpurové hávy.
Nic z toho nevšímal si vůl, a ve své chvíli
po práci skončené se klidně domů vracel,
a mlčky jako stín se do svých stájí ztrácel,
co božská Venuše svým zrakem s nebe střílí.
A jako pracoval, teď tiše mzdu svou béře,
pak klidně zavře zrak a oddává se snění,
ten, před nímž couval vlk a medvěd v ustrašení,
a jeho zdravý dech se tratí v nočním šeře,
98
By zítra ve své jho zas sehnul tuhou šíji
a oudy pokorně pod staré složil vazy
ten, z jehož šlepějí všem lidem zrní vzchází,
a z jehož tučných kýt i muž i bozi tyjí.
II.
II.
A toť ten dělný lid, jenž v zápas svého díla
se vrhá, kove, tká a potem vlaží hrudy,
jenž píle zázrakem klas vydobývá z půdy
a nutí přírodu, by živým matkou byla.
On mlčky, neznaje svých práv a hrozné síly,
pluh táhne osvěty a blahobytu světa,
jde drcen mrazem zim a prudkým žárem léta
a v povinnosti jho svou těžkou hlavu chýlí.
Co v očích jeho lesk se věčných nebes míhá
a zář v nich svatosti se obráží a skvěje,
zde z žití prázdnota a sobectví naň zeje
a v boky široké mu rána ránu stíhá.
Tu časem divý stesk mu v hloubi ňader vzhoří,
on v práci ustane a úpí smutnou písní,
svým bolem opijí se, krví svou se třísní,
pak trhá pouta svá a sloupy model boří.
Leč milosrdím jat a lítostí a zvykem
svých pout, v nichž zrodil se a bez nichž nezná žíti,
se vrací v těžší jho, pak prudší rány cítí,
a horších porobů, než sám, je služebníkem.
99
Tak žije, umírá, a v smrtných křečích zdvíhá
ten výmluvný svůj zrak ku bezcitnému nebi.
Dřív v žití práce měl, teď lásky zapotřebí,
když země veškeré jen na něm lpěla tíha.
Co jeden umírá, zas druhý k práci vstává,
a prvně na poli dnes že se chystá k dílu,
hlas zvedá vítězný a pyšný na svou sílu
lem brázdy hluboké a slavné vyorává.
100
Hry dětské.
Tu srdce ze sladkého těsta,
tam panna a myslivec zas,
jež bába jim přinesla z města,
jich světy jsou v blažený čas.
Pak dále – hřbitůvek z hlíny
a dřívko, to mrtvý tam spí,
a kolíbka, miminko, plíny
a na všem kus srdce jim lpí.
Hleď, lichváře dítě tam sčítá
a kramaří, otec jak sám,
tam vojáček divoce lítá
a křičí: „Já zabit tě mám!“
A sirotek jak matka směje
se, hýčká, kolébá cos,
a pijáka dítě tam kleje:
snad proklíná příští svůj los.
A celé to fraškovné žití
a žal, jenž cizím je skryt,
z těch dětských her se nám svítí
jak hvězdy z kaluže třpyt,
101
To symboly velkých jsou věcí,
toť tragický, děsný je smích,
toť tajemství, jež malí svědci
v sluch andělů šeptají svých.
Ó děti, vy pravdy nám díte,
leč kdo z velkých všimne si vás?
V tvář nahou životu zříte,
jak kvítek zří v podzimní mráz.
Vy dědici otcova hříchu
jste protestem zmrhaných sil.
Mně z vašeho divého smíchu
zní brzkého neštěstí kvil.
A lidstva a národa osud
vy nosíte ve klínu svém,
taj budoucna, skrytý nám posud,
vy věštíte proroků rtemrtem.
102
Mater dolorosa.
Tam na pražském Karlově mostě, kde zástupy lidu
ten kámen šlapou, osudu podnož sami,
co dole šerá Vltava v ponurém klidu
se baví se Smrtí děsnými žerty a hrami,
a láká ztracené, kteří jí svěřiti touží
vše, co je zde hlodá a mučí a pálí a souží,
a hledat klidu tam dole, tam dole, tam dole,
– ba chladného diváka hrůzy mráz náhle jímá,
když hledí v tůň, nahnut přes ty pilíře holé,
jak Smrti samé by v hlubiny očí se díval –
to socha kamenná v slunce žár, metelic příval
tam sedí a léty jak by už znavená dřímá.
Je vtělena bolest v ní, tak jak ji umělec cítil,
a láska, jak v duši svou svit její od ráje chopil.
On paprsk jeden z ní v srdce své nešťastné chytil,
v něm „já“ své, bytost svou, nic své stavil a stopil,
a za štěstí v umění nalezl života věno.
Toť podoba té jest, jejížto od věků jméno
jak hudba smutných andělů člověku zní:
Mater dolorosa.
A člověk slyše tu hudbu pláče s ní.
To matka je boha-člověka, zrodivši světlo
a spásu, blaženost lidstvu, sluneční záři,
ta živila tělem svým slovo, jež z chaosu zkvetlo,
a květ byla, jehož plod sladkostí zem trpkou daří.
103
To matka je svatá. Smutek a tíha bolu
tu hlavu krásnou a hrdou táhne jí dolů,
a ona složila do svého rodného klína
svou krev, své tělo, své dítě, mrtvého syna,
naň hledí, nehledí. V očích ztrhaných mraky,
pláč palčivý krvavé, kalné jí oslepil zraky.
Je moderní doba. Hleď, jak ženou se divě
kol šlechtici, hejskové v titěrném polokroji,
svým nečistým zrakem lovíce krásu žen chtivě,
však Matce pohledět ve tvář se bojí, se bojí.
Zde shon a vír valí se kolem tak bez umdlení,
tu Matku však z tichého bolesti nezbudí sněnísnění.
Jen časem, z mostu kdy dolů tělo se skácí
těch zoufavších nad svou strastí, nad marnou prací,
ach tehda to zachvěje kamenným nitrem té Matky,
že úžeji přitiskne dítě své k rodnému klínuklínu,
co zdola zní výkřik hrozný tak, ostrý a krátký,
a z retů kamenných šepot chví: „Smiluj se, Synu!“
Sem stařena přijde, klekne, a bezmasé ruce
tu vzpíná k tobě, Maria, v divoké muce,
je pol mrtvá s mrtvými svými, za nimi touží,
v tvou bolesť svou pohřbívá, na mžik ve hrob se hrouží.
I dívčice sirá i vdova sem z mostní jdou brány,
v svém srdci nesou ti krvavé, zjitřené rány,
hruď jejich zlomena, shasl v ní přání všech plamen,
a zvolna se jako tvá, Maria, mění v kámen.
Přec bol svůj potlačí, na tvůj myslí tu pouze,
cit jejich – šíp krvavý k tobě jen vznáší se v touze,
jich bolest ti zářivou glorii klene kol hlavy,
u bídné bídní útěchy svit ždají smavý.
Jda po mostě tom, vždy hledím, Maria, k tobě,
i v mraze i vichřici, májových paprsků zdobě –
104
všech matek bolest vtělena v bolesti tvojí,
a bolest celého lidstva se v bolu tvém pojí.
Neb ve světě nikde větší bolesti nenínení,
než bolest je matek, jež děti své mučeny vidí
ať na kříži, ať ve jhu bezcitných, nicotných lidí,
kde společnost duši jen jako stroj platí a cení,
kde ve válkách zmírají, padají řadou jak tráva,
kde řeč se jim krade, a dítě se cizincem stává,
kde rameno chromne prací, otrok v prach kleká
před otrokem hmoty a vášně, nadarmo čeká
naň stranou Ježíš, by přivinul v sklané jej ruce.
To všecko teď matky ty procítí v zoufalé muce...
Ne bolest vlastní, to celého lidstva muka
tě změnila v kámen, kámen, jenž sám ještě puká.
105
Píseň šumařova.
Zkad jde ten lehounký vánek –
líbá mne ve žhavou skráň,
do očí sype mi spánek,
k smyčci mou napíná dlaň?
Dnes budu k spaní si hráti,
skolíbán mořem chci být,
tak jak mi zpívala máti,
housle mi musíte znít.
Voda si tajemně šumí –
mrtvých to srdcí je zpěv,
v srdci mém zvolna se tlumí
černá a divoká krev.
Co vřelo kdy životní silou,
já jsem to do houslí chyt’,
na smyčec svinul jsem bílou
měsíčních paprsků nit.
Žena má zmírala hlady,
s houslemi stál jsem tam v snech.
Lichvář mi odepřel rady –
kletbu svou v housle jsem vdech’!
106
Dítě mne vyhnalo – dítě
milejší nad houslí zvuk.
V housle jsem zachytil hbitě
peklo svých bolů a muk.
„Hraj, brachu, ku svatbě naší!“
Ne, já jen ku pohřbům hrám.
V houslích těch cosi tam straší –
srdce tam zamčené mámmám.
Daleko, daleko z vlasti
pudil mne divoký cit,
na vlnách mořských až třásti
viděl jsem východní svit.
A teď je v srdci mém tiše –
moře, to zná píseň mou,
zpátky ji v nitro mi dýše
zlehka tak jakoby hrou.
Na vlnách slyš, jak se houpá
píseň, již pěla má máť.
Píseň ta v srdce mi stoupá,
a já jdu, jdu do ní spát.
107
Večerní signál.
Již zavlád’ večer krajinou
a nad městem se nese
tak zvolna, jako velký pták,
jenž křídly sotva třese,
a přes ty zřítelnice již
mu černá blána pne se.
Co souzvuk zvonů večerních
již dávno zanik’ tiše
jak vážný, mužný, krásný zpěv,
jenž vznes’ se v nebes výše,
k těm hvězdám, jimiž neznámá
tam ruka bibli píše.
Tu z dvora divné budovy
v tom povědomém slohu,
jak ztrnulý řad vojáků
by zkoušel tam svou vlohu,
stát dlouho tiše, nehnutě,
mít jako kámen nohu,
Se ozvou zvuky polnice.
To hudba srdcí živá,
toť podivná tak píseň jest,
108
tak toužebná, tak snivá,
ta prodírá se okolím
a zvolna se tmou splývá.
Je ticho kolem. Města ruch
již usíná, se ztrácí
hluk vozů, křik a rachot kar
se v ticho smrti zvrací,
a z prázdných ulic ztratili
se lidé, psi i ptáci.
Je devět hodin. Na věži
kladivo ve zvon mlátí.
Řad krámů mlčí zavřených,
kdo pracoval, můž’ spáti,
a stíny vážných sousedů
se po hospodách tratí.
A z hor, jež v dáli, daleko
až v krajích snění stojí,
se valí stíny do města
a z polí tmy se rojí,
a milá vůně květných niv,
jež stesk i bolest hojí.
Tu divná píseň, dojemná
tou nocí zazní tmavou.
Zvuk prostý – kdo mu rozumí,
v něm slyší duši žhavou,
a mnohý sen a vzpomínka
pak žhavě táhne hlavou...
109
To vojín volá do dáli
na kohos, kdo mu milý,
na jednu líci svraštělou,
jež zvolna v hrob se chýlí,
na lány rodné dědiny,
tak plné zdravé síly.
Na děda, který počítá,
zda uzří ještě vnuka,
na děvče, jemuž se modlení
to bolně srdcem cuká,
na matku, jíž se stářím již
chví na růženci ruka.
Na svého koně, který rže
a touží po něm v dáli,
na domácího psa, jenž stár
a jemuž zrak se kalí,
na býka, který řve, jak v noc
kdy bouřný mrak se valí.
A z písně zvučí bolný stesk
po všem, co nechal v kraji,
v tom rodném, kam ty myšlénky
jak ptáci zalétají,
po všem, co srdci draho je,
a teď jen už jak bájí.
Po zpěvu bujném, mladickém
svých bodrých kamarádů,
po směšné hudbě šumařů,
po tance lehkém spádu,
po pitkách, schůzkách, námluvách,
po práce drsném řádu.
110
Po hluku těžkých povozů,
jež s úrodou se plíží,
jak obtížený mravenec
kdy k domovu se blíží,
po starém pluhu, znění bran,
jež pole zuby kříží.
A po rodinném životě,
zkad vytržen byl divě,
po příslušenství ku obci,
jež čeká trpělivě,
po povinnosti, po lásce
k té rodné, zlaté nivě.
Snad navrátí se domů zas
a záhy shodí s těla
šat nevolný ten, otrocký,
znak tupé kázně s čela,
a mladá duše rozletne
se polem volná, smělá.
Snad štván zde bude na jatky,
jak tupý brav kdy ženou,
a jiné bude pobíjet
svou rukou zkrvácenou
proč nevěda, až klesne sám
se hrudí prostřelenou.
A nad ním tráva poroste,
jej zapomenou záhy,
jen jedna duše ne, jíž on
byl zdroj životní vláhy,
jen matka ne, jež bude lkát
po všecky žití dráhy...
111
Je noc a signál doznívá,
hlas jeho v tmu se ztrácí,
to jak kdy slza doteče
a srdce dokrvácí,
a za vzpomínkou vzpomínka
se v černý potok kácí.
112
Krajky.
Ty krajky bělounké a jemné jako vlasy,
jak mech jsou peřesté, jak sníh tak čistě bílé.
Jak drobné prsty as ty uplétaly řasy!
toť hračkou, zábavou ty práce byly chvíle!
Neb každý tušil tam, kdo tkal ta vlákna něžná,
že jednou zdobiti šíj budou mladou, chvějnou,
hruď kyprou, labutí, a ramena tak sněžná,
jak mramor oživnul by silou čarodějnou.
– Ty krajky? Jaký klam! Ty krajky ruka pletla,
jež mdlobou třásla se, jež zimnicí se chvěla,
a oči polslepé při matném svitu světla
ty byly krvavé, jak rány zely z čela.
Ty krajky – nevidíš tam jemné na nich skvrny?
To slz jsou památky, jež tak je znamenaly.
Na skráně Kristovy kdys kladli hloží, trny,
a lidstvo nosí zas z těch krajek vínek malý.
Tam starci hlady mrou, kdy ruka zchromne prací,
tam dítě umírá, než vůbec počne žíti,
rod hyne za rodem, jak smetí když se ztrácí,
tam lásku neznají, jen únavu tam cítí.
113
V ty krajky zapleten spár dramatu tak děsný,
ta hračka průhledná, a za ní tolik hoře!
Na hrobě nadějí to drobný kvítek plesný,
jenž vzplane bublinkou v to zářné šťastných moře.
Ó krajky bělounké! Kdo na vás hledět umí,
síť vidí Pavouka, jenž lapá lidské duše.
Kdo výkřik uslyší, jejž na retech krev tlumí?
Kdo slzu pochopí, jež lita v noci hluše?
114
Civilisace.
Sochu zřel jsem kdysi – mistr posvěcený
vytesal to obraz krásné, hrozné ženy.
Obrovská ta žena, nahá, z hrubé žuly,
plece dvě jak vrchy do výše se pnuly.
Přes mohutné boky šat se lehký valí.
Pata pevná s půdou z jedné slitá skály.
To je žena – sfinga, to je pochyb dcera,
v očích plá jí jakás vášeň zlá a šerá.
O popelnic trosky opírá si nohu,
levicí svou drtí kříž a sochy bohů.
Pravice tu s žhavým luntem k ráně stojí,
dělo hrozné v zástup vypálit se strojí.
Stranou Indian tam leží, proklán v boku,
opilý se negr šklebí v blázna skoku.
Dole zlatý nápis mluví ku člověku:
„Civilisace to dvacátého věku“.věku.“
115
Svoboda.
Šla zticha jak unylé květiny stín,
jejž slunce, kdy zapadá, tvoří.
Pln rozbitých okovů její byl klín,
a na čele hvězda jí hoří.
Jak k příbytkům otroků vedla svůj krok,
tam všecko zavřeno pevně,
tam trápí se, usýchá závistí sok,
máť na děti nevraží hněvně.
Jen mudřec chladný jak jiskřivý led
stál s úsměvem v líci své pustým,
jak sobectví, pramen všech lidských běd,
jež prýští se potokem hustým.
A proroků duše a Ježíšův kříž
kol třásly se hněvem a bolem,
ďas zlatého býka postavil výš,
lid tančil a klaněl se kolem.
116
A Svoboda stanula, sáhla si v bok,
kde z rány krev kypěla vřelá,
však darmo sem pudila těžký krok –
ta chátra v ní obludu zřela.
I zkřikli a s prokletím hnali ji dál,
a ona své zakryla líce
a zašla v pustiny moří a skal,
a nepřišla k lidem už více...
117
Jaro na šachtách.
Dím Bohu: Neodsuzuj mne,
oznam mi, proč mne tak soudíš!
Job 10.2.
Toť jaro chudých jest, těch, které sklála bída,
již hynou v ústraní jak v suchopáru tráva,
jichž jména, osudy duch lidstva nevyzvídá,
jimž ohlodanou kost jen do kolíbky dává.
Po tuctech neznámých sem trupů naházeno,
a přece v každém plál dřív také oheň vlastní,
hlad jeho chůvou byl a všednost jeho věno,
ó Kriste, tisíce co kolem byli šťastni!
Teď v šachtu ustlala jim ruka zaplacená...
Zda konec důstojný to role člověka
hnít jako padlá zvěř tu bez nápisu, jména,
on, z jehož hrudi dál žár božství přetéká?!
Toť fraška ohavná, jíž dáno jméno „žití“.
Jen jeden ohromný se v slunci hrob tu šeří
jak plachta šedivá, jíž chudina chce krýti
své rány, nahotu u palácových dveří.
Zříš kde tu jeden květ? Dva mladinké tam dlely,
jich tílka spálil mráz, jich barvy hlad a zima.
Dvě děti nešťastné to hledaly den celý,
kde asi místo jest, kde jejich otec dřímá...
118
A já jsem slyšel hlas, jak stoupal z šachet vzhůru,
kde božství boháčů se halí v dýmy vonné,
kde zlatá kupole ční hrdě do azuru
a mramor oltářů kde v sněhu krajek tone.
„Již z hrobu temnoty, jež kol mne obepíná,
má píseň k tobě zní – zda slyšíš ji v své dáli?
Já dnes se probudil, v má prsa děs se vtíná –
ó budiž veleben, ty běd a zmaru králi!
Leč chceš-li jedenkrát přec dát sluch mému stonu,
slyš, co ti pravím dnes, já, pánu svému červ!
Chci protest podati teď ode tvého trónu,
neb chvěje křivdou se můj každý vlas i nerv.
Ó pověz, zdali jsi? Já učil jsem se věřit,
já rval se s pochybou, svým zbrojen odříkáním,
svůj osud viděl jsem se temnem zkázy šeřit,
však řek’ jsem jen: On spí, leč procitne mým lkáním.
Já v divém zoufání tě nad svou hlavou hledal,
já ruce vypínal, bych byl ti, Pane, blíž.
Proč z jasných oblaků jsi své mi ruky nedal?
A mohl spasiti’s mne tehda – ty to víš!
Ty’s mohl otevřít svou bohatou mi ruku
a nasytit mne tak, jak sytíš v poli zvěř.
Ty’s zavřel oči své, bys nezřel moji muku,
ty’s zavřel uši své, já viděl to, ó věř!
Neb tobě lhostejno, zda budu žít či mříti,
ty’s vztyčil mezi nás své pýchy chmurnou věž –
a přece cítila má duše vše, co cítí
i duše šťastnějších, jsouc nesmrtelna též.
119
Teď svaté nohy tvé můj vzlyk víc nepokálí,
ret žalu vypil již mou paměť v dlouhých tmách –
mne horší mého jen mých dětí osud pálí,
ó pro ně v zoufalství teď svíjí se můj prach!“
Tak hloubný, smutný vzdech se z šachet k nebi nese,
to jarní zpěv je těch, kdož hnijí v chmurném dolu.
Pták nechá písně své, květ úzkostí se třese,
a slunce zachází tam ve hrůze a bolu.
Ty ruce mladistvé s životem rvou v dálce
a není, kdo by sem šel vhodit kytici.
Jeť jaro útokem jen novým v chudých válce,
a krutým výsměchem zvěst vesny zářící.
Jdu kolem šachet těch, tam spí, kdo umřel hlady,
a věčná zima v hruď mi vane z oněch cest.
Jdu, myslím, v přírodě jak málo krásy, vnady,
a lásky pramálo jak v lidských srdcích jest!
120
Kdo z ruky pustil meč?!
Kdo z ruky pustil meč,
když boj tu dobojován není?
Kdo nespěl v čestnou seč,
kde kyne slavné vítězení?
A máš-li srdce kdes,
jež po tobě až k smrti touží,
tož nechtěj, hanby děs
ať s ním se z tvého jména plouží!
Na srdce mysli to
a vrhni v nejprudší se boje,
až krví zalito
je puklé hrdé srdce tvoje.
A po boji až k nám
se vítěztví a sláva vrátí,
ty věz – nebudeš sám
v tom velkém hrdin hrobě spáti.
121
Na daleké stráži.
Stůj, vojíne, kam’s postaven,
bdi do dálky, kde bouř se zdvíhá!
Ač’s druhů něhy pozbaven,
a mráz i úpal tebe stíhá.
Hleď ku předu, kde zář se stkví –
snad požár chudobné to chaty,
snad čistý oltář bratrství,
jenž nad lidstva byl mírem vzňatý.
Své oko bděním znavené
v ty záhadné dál vzpírej dráhy.
Ať puká srdce z kořene –
však smrt vystřídá tebe záhy.
122
V chrámě.
Dým vonný od stupňů jde do kupole tiše,
jak mlha mystická, mrak stříbrný tam tvoří,
jím, zdá se, andělů se sličné hlavy noří,
a varhan andantem jich vážná píseň dýše.
A svatost jest a blesk, co rozlilo se kolem,
na stupních oltáře kněz jako přelud stojí,
chrám v sebe ztrácí se a kol se světla rojí,
a vlny stvoření se valí jeho dolem.
Ty krásná, mladistvá a zádumčivá ženo,
nač klečíš opodál a v dlaně tiskneš tváře?
Což božské milosti tě neoblila záře,
což díkem nebylo, co ústy vysloveno?
Tvou hlavu rozkošnou kás ruka neviděná
zde tíží v zoufání a dusí prosbu tvoji,
ty vzýváš Někoho....... On vedle tebe stojí,
a slyší, čím lká ret, čím srdce tiše stená.
Mně tvoje tajemství jest předrahé a svaté,
ten Někdo však je zná... hleď, přes rameno tvoje
se k tobě nahýbá a plaší s čela roje
ti mraků přesmutných a sází květy zlaté.
123
Již obřad dokonán. Lid odchází... Slyš, ženo!
Já nemám práva snad..... však čím jsi v světě byla,
co zamlčel tvůj ret, co ústa vyslovila,
já žehnám tobě. Jdi! Je tobě odpuštěno.
124
Duma v bouři.
Bouř zrodila se zprudka, rázem
jak nezkrocený duch,
pak meteor, jenž letí na zem
a sráží vzduch.
Ne zticha, jako v bázni kryje
své zloby hrůzný znak,
však její peruť divě bije
jak dravý pták.
To tisíc orlů kolem spěje,
to sterých ořů cval.
Zem zděšená se hrůzou chvěje,
les postrach jal.
A háje šumí ze hlubiny
svůj bratrský jí zpěv,
však bouř je rve a metá stíny
v ně její hněv.
A bouře dál se krajem žene
a obrací vše v rub,
přes strže, hvozdy vyvrácené,
přes sklaný dub.
125
Nic její sílu nezastaví
a nezkrotí tu moc,
a ona zpívá hymnu slávy
si celou noc.
Však z rána s prvním jitra svitem
jak divě přišla k nám,
tak umřela, a v hrobě skrytém
ulehla k tmám.
Svůj osud nářkem neodvrací,
za dlouhý nelká skon,
jak bouřila, se náhle ztrácí,
na rtech ni ston.
Z té její divé, prudké vřavy
znak mnohé zkázy zbyl,
však vzduch je nyní svěží, zdravý,
pln nových sil.
Jen to, co shnilé, slabé k boji,
strh’ k zemi její vír.
Co zdravé, silné, dále stojí
a vítá mír.
To city víří v mojí hrudi
jak oné bouře ryk.
Jsem sám, a v prsou mých se budí
té nauky vznik:
Ó pěvče, který’s pravdu novou
ve srdci odkryl svém,
hoď v svět ji rukou ocelovou
i se srdcem!
126
Ó nechtěj žitím jíti slabě
jak tichý vítr, mdlý,
a naříkat a lkáti chabě
na osud zlý.
Jdi světem silen, bouři k lidem,
roj myšlének v ně hoď,
radš vichrem nežli mrtvým klidem
svou rozbij loď!
Buď hotov odhodlaně mříti
a rázem v každý čas,
a poznáš pravou volnost žití
a pravdy jas!
127
Píseň muže.
Muž kráčel tichým večerem,
kde pozdním temna zášerem
bez hvězd se táhla nebes dál.
Jak postava se vyhoupla,
to jak by tma kol ustoupla,
a muž se temna nelekal.
A tak si zpíval: „Já jsem muž,
mně dán tu zápas za podruž,
můj celý život práce jen.
Však kdo by to tak těžce bral!
Jsem větší, větší nežli král –
jeť celá sláva pouhý sen!“
A poslouchala kolem šeř,
i stráň a úvoz, les a keř,
tu píseň volně rozvitou.......
a po nebi v tu dálnou tiš
se píseň chvěla výš a výš
a třásla celou nocí tou.
128
DE PROFUNDIS
[129]
Jitro.
Vzbudil se den a vstaly jitřní zvony,
jas zlaté spony,
jež s nebem dálným zemi bludnou pojí.
Tak hlasy jich tu v záři jitra stojí.
A v modlitbě a dětské ve důvěře
se otevřely nebes dvéře,
jak pýří lehké v zbožné, čisté tuše
v ráj vzlétly lidské duše.
Přes pochyby a odpor náš a stony
ty jitřní jásají a pějí zvony.
131
Do polí!
Zas po čase do polí vyšel jsem,
dal výhost šedivým hrobovým zdem,
a z hluboka oddechl sobě.
Jak znovu zrozen jsem krunýř svůj strh’,
jak dítě se k matce přírodě vrh’,
svůj smích i pláč dětský jsem našel.
Tu sladký mne ovanul, tajemný dech,
až krev se mi rozchvěla v žilách všech,
jak první májové deště.
Já nevěděl, vůně kol spanilá
zda ze srdce mého se rozlila,
či niva jí okolní dýšedýše.
Tu létali ptáci, zněl jejich křik
a skřivánek se zpěvem k obloze znik’,
jak stříbro ten zpěv kanul dolů.
Hmyz kolem se rojil, u nohou myš
si kořist vlekla v drobounkou skrýš,
a cvrček si šumařil v trávě.
Kol obilné vůně oblak táh’,
to zrající chléb byl, v modlitbách
se tvořil a nabízel s plesem.
Já usednuv na mez jsem zapad’ v lán’
jak od moře širého přikrýván –
tak utonout – jaké to štěstí!
132
Tu svlačce se bělely závějí
a chrpa se modrala v naději,
i koukol si spokojen kvetl.
A rudý mák houpal se, smál se, smál:
„Já větší jsem, větší nežli král –
vždyť řekl to On – samsám Ježíš!“
A mně bylo blaze tak – nikde žal –
já v přírodě boha jsem nalézal,
tak mrtví jen cítí to štěstí!
Má duše uletla, svatě sníc.
Než modlitba, více bylo to, víc,
a Kdos děl potichu: „Amen!“
133
Kam spějem dnes?...
Kam spějem dnes – kdo z nás to ví?
Ty protesty – ty shony známé?
Ta hesla – kdo je dopoví?
Co značí to – se s hrůzou ptáme?
Má dnešní svět se sřítit v rum,
jenž úbor příštích věků zmrví,
a z trosek vstane k nebesům
svět nový, očistěný krví?
Vzduch dusný bouře předtuchou,
krev zbouřená již nezná vlády,
a v dáli kryté dýmu mhou
se šeří strmé barikády.......
Jak blesků roj se kmitají
bodáků hroty na obzoru,
rty tisíceré reptají
a pěst se tiskne v smrtném vzdoruvzdoru.
Na první rány prudký zdvih
vše v boj se shroutí zdivočilý.
134
A v chrámech prázdných, mlčících,
tam Kristus stojí zasmušilý.
I stojí sám – a nikdo blíž
svou hlavu k němu nepřikloní.
Má srdce puklé – v údech tíž,
zří, čistá z ran jak krev se roní.
135
Ó kdyby všecko zlato...
Ó kdyby všecko zlato,
jež dříme pod zemí,
ztad rázem bylo vzato
chvějnými dlaněmi,
i démantová lůna
hor celé Indie,
a tolik stříbra, lůna
co záře rozlije.......
Zda potom dosti všady
by bylo chleba již,
zda nevymřela hlady
by v horách mnohá chýž,
zda krvavé dál boje
by neskvrnily svět,
a u lidskosti zdroje
plál věčný míru květ?
Či víc by bylo lásky
a méně lživých slov,
a matkám v čele vrásky
by smazal chladný kov?
A závist, záští bratra
by zlomila svůj nůž?
Kde v robství klne chatra,
by jásal volný muž?
136
Ne! – přebytkem a nudou
by člověk hynul dál,
a krví smáčen rudou
zas padlým bratrům lál.
A znova v chmurné nebe
by lidský úpěl sten:
„Já, Kriste, neznám tebe –
však proč jsem nešťasten?!“
137
Opilec.
Opilce jsem ráno viděl...
Šel, však nešel, nesen spíše
tajemnou byl vlnou líhu,
ulicí se motal k předu.
Šlo to z těžka, šlo to přece.
Nejistý cíl v jeho duši
přes tmu plál té opilosti,
a ten vedl jeho kroky.
Tak se motal, piruetty
také tančil, sám že mistr
baletní by lepších než on
nedovedl ukroužiti.
On byl šťasten, on byl šťasten
ve svém kalném opojení,
ve své extasi, jež smysly
zcela jemu otupila.
Jako asketa, jak adept
do jakýchsi sladkých bludů
nořil se a zcela ztápěl
v černých vlnách okamžiku.
138
Lidé před ním couvli v hnuse,
mládež za ním pobíhala,
všickni se kol jemu smáli –
on šel dále jako mudřec.
Stoicky on opovrhal
úšklebky, a pohrdání
splácel vlastním pohrdáním.
Jenom já se nesmál jemu.
Tys se opil, pravda, brachu,
ale nejsi na tom hůře,
nežli jiný. Každý z nás si
fantom jakýs v žití stíhá...
Jím se zpíjí, ulicemi
života se ztěžka vleče,
motaje se zvolna k hrobu,
do něhož se hřmotně sřítí.
Jeden stále hledá lásku,
opíjí se sladkým vínem,
žíznivé jej srdce bolí,
přesycené ještě více...
Jiný slávy hořkým laurem
zpit se dere na vrch lidstva,
mysle, jeho hrob tam výše
dél že bude v časech pláti.
Onen bohatství a lesku
zlatou číši k ústům tiskne,
do zlaté si lehá rakve
pod náhrobek mramorový.
139
Já chci píti černý pohár,
černý pohár achátový,
v němž se temní máku šťáva
blaženého zapomnění.
Na dně oné černé číše
krůpěj bílá jasně svítí
nápoje, jejž v Jetsemanu
andělé kdys dali Kristu.
Šťasten já, že porozuměl,
srdcem pochopil ta jeho
slova: „Pijte z něho všickni –
onť jest kalich mojí krve.“
Trpký kalich odříkání,
pohrdy vší slávy, lesku,
bohatství a lepé formy,
jež zastírá žití jádro.
A z těch dob v mé duši není
temna... Kdos tam oheň nítí,
svojí rukou vonnou, bílou
starý popel odhrabává.
Obličej zřím sladký, mužný,
jejžto nelze vysloviti...
Vážná tvář se ke mně sklání
a mně zdlouha v oči hledí.
140
Dies irae...
Den hněvu, hrůzy, jak jej David věstí,
se k světu schýlí, a jako dno moře
svět přiklopí a zvrátí v divé hoře
všech matek a všech dětí smavé štěstí.
Pak Krista uzříme zas k nám se nésti.
On usadí se na Golgotě hoře,
rod lidský kolem temný prales tvoře
se tlačí, v hrůze hlodaje své pěsti.
Roj přísných andělů tu v tuby vřiskne,
zlí světci sstoupí zatracence hledat,
a matka děti k svému srdci stiskne...
Leč náhle Krista zřím se s trůnu zvedat,
smích sladký, rajský na tváři mu stojí.
„Vás všecky já si koupil krví svojí!“
141
Světlo s Golgoty.
Půl mezi nebesy a hříšnou zemí
tam Kristovy zřít umučené rysy...
Zpět k nám již nemůže, je přibit hřeby těmi
a výše nechce v nebe, a tak visí...
Níž srdce táhne mu náš výkřik němý,
jím pouze slýchaný, náš pláč, že kdysi
svět proklel – – v pláč náš smutných mísí
se šelest andělů, již vějí perutěmi.
Ó čekej, čekej v lásce své i touze!
Ty musíš zpět! Nám hříchy, trud a nouze
vždy brání, k tobě povznésti se výše.
Však kříž tvůj, hle, se kácí, chýlí tiše.
Pojď zpět, pojď k nám, ó slyš, náš teskný pláč,
nač tobě ráje – s námi žíti rač!
142
Bůh budoucnosti.
Již zvolna tratí se ten záblesk růžový,
jenž tvář Tvou, Kriste, božstvím zlatil,
a soumrak nevěry, tak temně hrobový,
svět náš, se zdá, už navždy schvátil.
Již ruce poklesly, jež ku modlitbám pnul,
ó Kriste, člověk v zbožném hnutí,
vždyť hřeb těch dlaní Tvých se dosud nepohnul,
by uvolnil je k obejmutí.
Svět věřit přestává, že činem oděje
se Tvoje zvěsť o věčném míru,
a v hrob, kam pohřbívá vše svoje naděje,
tam hází také svoji víru.
A s hlukem hromovým, až chví se v nitru zem,
se řítí staré lidstva řády.
Co bude nyní dál, ptá lid se chvějným rtem,
kdo strhne svět v jho svojí vlády?
Duch lží, ten antikrist, svou bibli rozkládá
a láká duše nerozhodné,
za chvilku útěchy si srdce vyžádá,
je na kápí si bláznů vbodne.
143
Jen zisk a sobectví tu mrazně pučí kol,
ty ledné květy přítomnosti,
jich šťáva přehořká nezhojí cizí bol,
jen jed, zmar ona v sobě hostí.
Ty mlčíš, visíš dál. A marně jeden zvuk
my z božských Tvojich retů ždáme.
Mře člověk návalem těch žhavých vnitřních muk
a marně pouta pochyb láme.
Tak sám se potácí... Kam dojde v konec tak?
zříZří jatka krvavá – svou zemi.
Na nebe upírá svůj vyděšený zrak,
a chladné nebe – hrob je němý.
Sám v sebe zadumán se bolem opíjí,
dál pádí, oděn v lesť a zradu,
na bratra tasí meč a pušku nabíjí
a krve zná jen divou vnadu.
Je vesel na povrch, co v nitru rve jej hlod
a palčivá jej hrůza sžírá,
zří, bez cíle jak dál se nový rodí plod,
a starý rod bez těchy zmírá.
Nač tedy žíti dál? Nač trpět, pracovat
a tíhu žití dále nésti?
Jeť dávno ztracena, již člověk slýchal rád,
Tvá zvěsť o božské říši štěstí.
A bolněj’ nežli Ty, na kříži stenaje,
se svíjí, s trnového lože
ten výkřik děsivý tu letí do kraje:
„Ó proč jsi opustil mě, Bože?
144
Já marně, bohové, vás k pláči vyzýval,
ty bohy starých, slavných bájí –
zda Zeus či Jehova mi jaké těchy dal?
Jest ticho v Olympu i v ráji...
Jsem ztracen! Není dne a není vzduchu kol,
a v tmě, jíž krvavý žár září,
ční Mamon kovový, a v zoufalý náš bol
smích cynický mu kmitá v tváři.
Má dcera poklesla, má choť mě zradila,
syn můj je vrah a zrádce bídný,
mých zásad základy rez pochyb rozryla,
a nikde paprsk těchy vlídný!
Já také poklesnu – vím, ve zločinu sluj,
v mých očích tma, mé srdce puká,
přec ještě jedenkrát tu volám: Bože můj,
ó jsi-li, zadrž tvá mě ruka!“
***
A náhle jakýs hlas tak milý, dojemný
mu srdce vnadí v sladké tuše:
„Já jsem! Ve srdci tvém ten zachvěv tajemný
to má je jsoucnost, moje duše.
Jsem stále u tebe! A bys se vrhal v kal,
mně neujdeš – já najdu tebe.
Pojď ke mně, znavený, bys sobě odpočal,
své srdce dám ti – smutných nebe!
145
Ó nestyď za slzy se, nechať kanou jen,
já také hořce plakal kdysi.
Tys trpěl, zápasil, ty budeš vykoupen,
má láska tebe z mrtvých vzkřísí.
Ó pojď – je země klam a vše zde smrť a hrob,
a jinde není těchy žádné,
a není spásy, leč u kříže mého stop –
svět celý před ním jednou padne!
Ó nech je smát, se rvát a proklínat svou tíž...
ty zoufalé, ty osamělé –
můj puká vetchý kříž a k vám se kloní níž,
a já obejmu lidstvo celé!“
***
A budoucnosti Bůh tu Kristus visí dál
nad přítomností vlny zrádné,
sní o člověku dál svůj sladký ideál,
že celý svět mu v náruč padne!
146
OBSAH.
Písně srdce.Strana
Suspiria7
Svadlý květ8
Den dnešní9
Podzimní píseň10
Každý rychle zapomíná11
Hora matutina13
Karafiát14
Podzimní píseň15
Láska16
Květ aloe17
Je život18
Nový život19
Tvá ruka20
Stín21
Odpověď22
Jarní myšlénka23
Podzimní píseň24
Odměna28
V zimě29
Snění30
Adagio.
Vítr vane33
Moře34
Lebka36
V bouři37
Adagio39
Květ v lese42
Velké řeky – velké duše43
Život45
Týden46
Tažní ptáci47
Před životem49
Hvězda51
Sen52
Jarní53
Popěvek54
Telegrafní tyč55
Šalamoun57
Hlasy lásky58
[147]
Strana
Nesmrtelnost59
Legenda60
Věčná lampa61
Elegie.
Duma pod Kuněticemi65
Když bourali v Praze dům67
Elegie70
Ruka73
I ať volá74
Ze hřbitova76
In memoriam77
Antickým rytmem.
Neděle na moři.83
Tři keře85
Adagio – Beethoven86
Aiolova harfa87
Na popeleční středu89
Na bojišti91
V bouři dnů.
Povzdech 95
Tragikové96
Vůl97
Hry dětské101
Mater dolorosa103
Píseň šumařova106
Večerní signál108
Krajky113
Civilisace115
Svoboda116
Jaro na šachtách118
Kdo z ruky pustil meč121
Na daleké stráži122
V chrámě123
Duma v bouři125
Píseň muže128
De profundis.
Jitro131
Do polí132
Kam spějem dnes134
Ó kdyby všecko zlato136
Opilec138
Dies irae141
Světlo s Golgoty142
Bůh budoucnosti143
E: zd; 21002
[148]