Ruka.

Augustin Eugen Mužík

Ruka.
Je divnou poutí cesta člověka, to dostavník je, jede, letí stále, a nikde nestaví a nečeká, až v příkop vyklopí nás nenadále. Tak vykročil jsem – dítě – z domova, tam vzpomínka se na vzpomínku vije. Pouť v myšlénkách je lehko hotova, nuž na vůz – oř již nedočkavě řije. To zvolna mladému jde člověku. Nuž dál, jen rychlej! Touha touhu stíhá – jen vidí v dálce, dálce, daleku se za ním známá stará ruka zdvíhá....... A dál a dál tak žití klopotem se vůz náš jako povoz duchů míhá. A člověk zří, jak celým životem se za ním stará, mrtvá ruka zdvíhá. 73