V chrámě.

V chrámě.
Dým vonný od stupňů jde do kupole tiše, jak mlha mystická, mrak stříbrný tam tvoří, jím, zdá se, andělů se sličné hlavy noří, a varhan andantem jich vážná píseň dýše. A svatost jest a blesk, co rozlilo se kolem, na stupních oltáře kněz jako přelud stojí, chrám v sebe ztrácí se a kol se světla rojí, a vlny stvoření se valí jeho dolem. Ty krásná, mladistvá a zádumčivá ženo, nač klečíš opodál a v dlaně tiskneš tváře? Což božské milosti tě neoblila záře, což díkem nebylo, co ústy vysloveno? Tvou hlavu rozkošnou kás ruka neviděná zde tíží v zoufání a dusí prosbu tvoji, ty vzýváš Někoho....... On vedle tebe stojí, a slyší, čím lká ret, čím srdce tiše stená. Mně tvoje tajemství jest předrahé a svaté, ten Někdo však je zná... hleď, přes rameno tvoje se k tobě nahýbá a plaší s čela roje ti mraků přesmutných a sází květy zlaté. 123 Již obřad dokonán. Lid odchází... Slyš, ženo! Já nemám práva snad..... však čím jsi v světě byla, co zamlčel tvůj ret, co ústa vyslovila, já žehnám tobě. Jdi! Je tobě odpuštěno. 124