Na bojišti.

Na bojišti.
Doplály blesky děl, praskot smrtné ustal již salvy, v pochvu zastrčen meč, puška spuštěna v zem. Od vraždy těžká, znavená ruka odpočívá, jízdou zdupaná zem mlčí a halí se v noc. Zvolna, zvolna, boží vzduch plníc strašlivou vůní do země ztrácí se lidská ohnivá krev. Tam z lebky rozťaté, bílé mozek vytéká tiše, Abeli, život tvůj vytéká v bahno a prach. Vzduch dosud prachem čpí, čpí krví a potem shnilým, jak archanděla meč v dáli se šíří zář. Tam však vítěz zelení pokryt se s hudbou vrací, na počest děla mu hřmí, zvony mu hlaholí vstříc. Z damašku v ornátech kardinál, biskup, vítěze vítá, víry kladivo, meč, nepřátel hrůzu a strach. Matky své zvedají děti, století tlačí se starci: „Majestát ve slávě jde z milosti boží k nám! 91 Sypejte růže mu na cesty, ženy svá prostřete roucha, panny vy zjevte mu taj nejsladších kouzel a vnad!“ Leč tam na bojišti dva smrtelně ranění muži nepřátelé dřív, bez záští k sobě teď Objali se a k nebesům pozvedli ztříštěné ruce, klnuli, klnuli ten krvavý, posvátný laur. 92