Každý rychle zapomíná...

Augustin Eugen Mužík

Každý rychle zapomíná...
Jdi, ptej se za rok sebe zas, co’s myslil, cítil touto chvílí! Jdi, hledej v sobě drahý hlas, i sladkých očí pohled milý! Tvůj cit byl čistý, vroucí tak, však brzy stydla krev tvá líná. Toť zemského je všeho znak. Každý rychle zapomíná. Víš, čí tam kosti kryje zem? Jde poutník kol a netáže se. Jde přes ně jaro s rozkvětem, a zima sníh svůj na ně snese. Zvěst žití mine jako dým, jak jen ji zrakům skryje hlína. Jdu chladně dál též krokem svým. Každý rychle zapomíná. Tvé city dávno pohřbeny, ty sám za nimi půjdeš záhy. Tvých citů vyschnou prameny, a smazány tvé budou tahy. 11 Mníš, že kdos dlí tvým nad rovem, a v žalu němém ruce spíná? Spi dál jen pod svým příkrovem. Každý rychle zapomíná. Ty nesmíš hádat, odkud v svět se upomínka lidem vrací. Toť kvítek, který z hrobu zkvet’, a nyní zase v hrob se ztrácí. Buď s bohem, minulosti! Vím, ty’s sekera, jež v hruď se vtíná. Ó stesej rakev bolům mým! Každý rychle zapomíná. 12