Aiolova harfa.

Aiolova harfa.
Tam dole lidé spílají, vadí se, tam vřeští děti, skuhrají stařeny – a černý dělník, prací ztýrán, proklíná osud svých druhů bídný. Tam v dáli v dým se propadlo nádraží, a z dýmu jenom píšťaly vřískají, kraj celý stržen ve stín zisku, mozek i srdce i krev mu slouží. Tam jako ptáci ve kleci zajatí, jak hadi v koši lidé se zmítají, za život život klásti musí, tisíckrát zmírají, jednou žijí. A výš a výše k sinavým nebesům ty vlny trou se lidského zoufání, a vzdoru, jenž se spáse rouhá, na zpurné čelo zas zpátky padá. Slyš! Ve mžik ticha jaké to souznění! Jak bílé světlo v bezedné půlnoci. Zkad zní ty zvuky, jako duchů šepoty v našeho žití příval? 87 To není dílo lidských zde zoufalců, však jest to píseň vítězná, jásavá, jež bloudíc duší mrtvých pěvců se chytila nad krajem plným pláče. Ne! Totě zpěv je nešťastných andělů, již z lidských duší vznesli se nad oblak, a vidí trudy bratří sdraných, že marně, ach marně žili dole. Zde siré děti modlí se hladové, zní struny harfy zoufalé lidskosti, tam mrtvý úpí k božstva trůnu. Úporná nebesa chladně mlčí. 88