Píseň šumařova.

Píseň šumařova.
Zkad jde ten lehounký vánek – líbá mne ve žhavou skráň, do očí sype mi spánek, k smyčci mou napíná dlaň? Dnes budu k spaní si hráti, skolíbán mořem chci být, tak jak mi zpívala máti, housle mi musíte znít. Voda si tajemně šumí – mrtvých to srdcí je zpěv, v srdci mém zvolna se tlumí černá a divoká krev. Co vřelo kdy životní silou, já jsem to do houslí chyt’, na smyčec svinul jsem bílou měsíčních paprsků nit. Žena má zmírala hlady, s houslemi stál jsem tam v snech. Lichvář mi odepřel rady – kletbu svou v housle jsem vdech’! 106 Dítě mne vyhnalo – dítě milejší nad houslí zvuk. V housle jsem zachytil hbitě peklo svých bolů a muk. „Hraj, brachu, ku svatbě naší!“ Ne, já jen ku pohřbům hrám. V houslích těch cosi tam straší – srdce tam zamčené mámmám. Daleko, daleko z vlasti pudil mne divoký cit, na vlnách mořských až třásti viděl jsem východní svit. A teď je v srdci mém tiše – moře, to zná píseň mou, zpátky ji v nitro mi dýše zlehka tak jakoby hrou. Na vlnách slyš, jak se houpá píseň, již pěla má máť. Píseň ta v srdce mi stoupá, a já jdu, jdu do ní spát. 107