Věčná lampa.

Věčná lampa.
Plá věčná lampa v chrámě sšeřeném, kde lidský ruch tak tiše odumírá, kde portál pne se štíhlým ramenem, sloup gotický kde římsu podepírá jak rámě muže náruč ženy mojí. Tak staletí se ony k sobě pojí. A prostřed lodi dolů splývajíc tu dnem i nocí bílá lampa svítí, jak věčný maják pnul by jasnou líc v to širé moře pozemského žití, a jako věčná modlitba a snění ta lampa tiše hoří, bez umdleníumdlení. Hřmí v choru vlna varhan tajemná, jak s nadšením by hrůza snoubila sese. V ní žen a mužů hymna dojemná a dětský ples zní ve andělské kráse, a luzné okno kde se v barvách zdvíhá, jak růží keř kdy po větru se míhá. Tam bílá svatá stojí na oltáři, jak v liliji kdy čistá zora kane. Tam zlato monstrance tak hrdě září, chrám strží světla jako moře plane, a prostřed – drobná hvězda v jasné zoři – ta věčná lampa tiše, tiše hoří. 61 A potom ticho. Sláva vymizela, i lidská bída kulhajíc šla za ní. Svit sluneční se skrádá Kristu z čela a teď jak dýka ňádra Matky raní, stín šerý v chrámě rozstýlá se zvolna, a z venčí zní sem starce píseň bolná. Šum dálný z ulic, vozů z náměstí zde ticho to jen ještě větším činí. Jen myška časem v koutě šelestí, a netopýr se kmitne tmavou síní, je večer – z dáli klekání mží v snění, chrám v temno ztracen, mrtvých ve mlčení. A lampa bílá plane bez ustání, z ní bílý květ se rodí světla stálý jak černou nocí v širé moře pláni loď před námi by tajná plula v dáli a světlem svým nás vedla v kraje duchů, a moře ani nešumí nám k sluchu. Tak lidským srdcem věčná lampa plá, ten věčný paprsk, jenž nás s duchy pojí. Kol nás tu mrtvých temné křídlo vlá, náš život stále mračno hrobu stíní. Jen věčná lampa svítí ohněm snivým: plá mrtvým láskou, nadejínadějí plá živým. 62