Moře.

Augustin Eugen Mužík

Moře.
I. I.
Od pochybnosti k pochybnosti stálé zříš, bože, zmítá se má vlna dlouhá, od břehu k břehu. Hrozná je má touha, ta pohání mne v neurčito dále. Třpyt majáku mne mihotem svým šále se zmítání a bolu mému rouhá, a pustý břeh, ta tvrdá příkrost pouhá, mne sráží, nedá v klínu usnout skále. A tak si říkám: moh’ jsem ztroskotati loď mnohou, a přec chránil jsem jí žití – však Kdos jest, jenž to zapření mi splatí. Já rybám děl a polypům: Hle smavá zář slunce ze mne národům se nítí, a z propastí mých bílé světlo vstává. II. II.
Kdy spočinu, kdy Ahasvera nohu svou stavím v klidu? Věk za věkem míjí, má hruď se stále jako zvíře svíjí, den za dnem jde – zda spočítat je mohu? 34 A slunce rovno ptáku z báje – Nohu se denně do mé hrudi zobcem vpíjí, kam před ním se, kam před svým bolem skryji, když nelíbí se shlednout na mne bohu? Slyš hromy moje, slyš, Ty za oblaky, jež ze mne jdou a do mne zniknou zpátky – své upři na mne věkodálné zraky! Jsem unaven. A cítím přelet vrátký a hravou změnu chvíle nespoutané, a celou tíhu věčnosti Tvé, Pane! 35

Básně v knize Písně života: