Do polí!

Do polí!
Zas po čase do polí vyšel jsem, dal výhost šedivým hrobovým zdem, a z hluboka oddechl sobě. Jak znovu zrozen jsem krunýř svůj strh’, jak dítě se k matce přírodě vrh’, svůj smích i pláč dětský jsem našel. Tu sladký mne ovanul, tajemný dech, až krev se mi rozchvěla v žilách všech, jak první májové deště. Já nevěděl, vůně kol spanilá zda ze srdce mého se rozlila, či niva jí okolní dýšedýše. Tu létali ptáci, zněl jejich křik a skřivánek se zpěvem k obloze znik’, jak stříbro ten zpěv kanul dolů. Hmyz kolem se rojil, u nohou myš si kořist vlekla v drobounkou skrýš, a cvrček si šumařil v trávě. Kol obilné vůně oblak táh’, to zrající chléb byl, v modlitbách se tvořil a nabízel s plesem. Já usednuv na mez jsem zapad’ v lán’ jak od moře širého přikrýván – tak utonout – jaké to štěstí! 132 Tu svlačce se bělely závějí a chrpa se modrala v naději, i koukol si spokojen kvetl. A rudý mák houpal se, smál se, smál: „Já větší jsem, větší nežli král – vždyť řekl to On – samsám Ježíš!“ A mně bylo blaze tak – nikde žal – já v přírodě boha jsem nalézal, tak mrtví jen cítí to štěstí! Má duše uletla, svatě sníc. Než modlitba, více bylo to, víc, a Kdos děl potichu: „Amen!“ 133