Večerní signál.

Večerní signál.
Již zavlád’ večer krajinou a nad městem se nese tak zvolna, jako velký pták, jenž křídly sotva třese, a přes ty zřítelnice již mu černá blána pne se. Co souzvuk zvonů večerních již dávno zanik’ tiše jak vážný, mužný, krásný zpěv, jenž vznes’ se v nebes výše, k těm hvězdám, jimiž neznámá tam ruka bibli píše. Tu z dvora divné budovy v tom povědomém slohu, jak ztrnulý řad vojáků by zkoušel tam svou vlohu, stát dlouho tiše, nehnutě, mít jako kámen nohu, Se ozvou zvuky polnice. To hudba srdcí živá, toť podivná tak píseň jest, 108 tak toužebná, tak snivá, ta prodírá se okolím a zvolna se tmou splývá. Je ticho kolem. Města ruch již usíná, se ztrácí hluk vozů, křik a rachot kar se v ticho smrti zvrací, a z prázdných ulic ztratili se lidé, psi i ptáci. Je devět hodin. Na věži kladivo ve zvon mlátí. Řad krámů mlčí zavřených, kdo pracoval, můž’ spáti, a stíny vážných sousedů se po hospodách tratí. A z hor, jež v dáli, daleko až v krajích snění stojí, se valí stíny do města a z polí tmy se rojí, a milá vůně květných niv, jež stesk i bolest hojí. Tu divná píseň, dojemná tou nocí zazní tmavou. Zvuk prostý – kdo mu rozumí, v něm slyší duši žhavou, a mnohý sen a vzpomínka pak žhavě táhne hlavou... 109 To vojín volá do dáli na kohos, kdo mu milý, na jednu líci svraštělou, jež zvolna v hrob se chýlí, na lány rodné dědiny, tak plné zdravé síly. Na děda, který počítá, zda uzří ještě vnuka, na děvče, jemuž se modlení to bolně srdcem cuká, na matku, jíž se stářím již chví na růženci ruka. Na svého koně, který rže a touží po něm v dáli, na domácího psa, jenž stár a jemuž zrak se kalí, na býka, který řve, jak v noc kdy bouřný mrak se valí. A z písně zvučí bolný stesk po všem, co nechal v kraji, v tom rodném, kam ty myšlénky jak ptáci zalétají, po všem, co srdci draho je, a teď jen už jak bájí. Po zpěvu bujném, mladickém svých bodrých kamarádů, po směšné hudbě šumařů, po tance lehkém spádu, po pitkách, schůzkách, námluvách, po práce drsném řádu. 110 Po hluku těžkých povozů, jež s úrodou se plíží, jak obtížený mravenec kdy k domovu se blíží, po starém pluhu, znění bran, jež pole zuby kříží. A po rodinném životě, zkad vytržen byl divě, po příslušenství ku obci, jež čeká trpělivě, po povinnosti, po lásce k té rodné, zlaté nivě. Snad navrátí se domů zas a záhy shodí s těla šat nevolný ten, otrocký, znak tupé kázně s čela, a mladá duše rozletne se polem volná, smělá. Snad štván zde bude na jatky, jak tupý brav kdy ženou, a jiné bude pobíjet svou rukou zkrvácenou proč nevěda, až klesne sám se hrudí prostřelenou. A nad ním tráva poroste, jej zapomenou záhy, jen jedna duše ne, jíž on byl zdroj životní vláhy, jen matka ne, jež bude lkát po všecky žití dráhy... 111 Je noc a signál doznívá, hlas jeho v tmu se ztrácí, to jak kdy slza doteče a srdce dokrvácí, a za vzpomínkou vzpomínka se v černý potok kácí. 112