I ať volá...

Augustin Eugen Mužík

I ať volá...
Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí. Modrý les zřím na obzoru státi, řeky s hrudí hlaďounkou a měkkou zpívajíce, do daleka tekou. Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí. Na pahorku kostelík zřím pláti, kolem hřbitov prastarý je znáti. Podél něho v cestu osamělou lip dvě řady husté stíny stelou. Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí. Vlak uhání, pouť má již se krátí. Slyším hlas – to volá moje máti. V kraj ten známý, milý tak a drahý hlas mne vábí vroucí tak a blahý. Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí. Tam, kde hlas ten dojemně se tratí, tam se lehko, lehko bude spáti. V srdce smutné, žitím utýrané slza mrtvých jako balzám skane. Slyším hlas – to volá moje máti. 74 I ať volá, volá moje máti, mladost má se více nenavrátí. Její obraz vnadný, milovaný jak dým vlaku rozvát na vše strany. Kraj se rychle tmou a stínem šatí. 75