In memoriam.

In memoriam. B. V.
Já navštívil ji... Smutná byla zima, sníh ve bahno tál pod nohama mýma, a zvolna vlek’ se, plný nudy, hrůz den chmurný kolem jako těžký vůz, a jeho skřípot v duši lidskou vniká jak tupá, líná, neodolná dýka. Kde starý klášter sester ctihodných se šeřil vzduchem hroty věží svých, my vešli tam. A divě, teskně znějí ty zvuky těžkých, černých od veřejí a od závor, jež v lůžku spaly svém, neb zřídka zvenčí host zavítá sem. A mniška stařena, jež celý den i život svůj v tom hrobě žila jen, jak Lazar vstříc nám vyšla z temna hrobu a vedla dál nás v zasmušilou kobu, kde ona mrtvá, tuhá ležela, a jako led se mrazně bělela. Já neznámý tak vešel ku neznámé, a chvěl se, jak kdy cizí vejít máme v ložnici panny. Až pak vkročiv blíž jsem tknul se těla... Svaté spásy kříž 77 jsem učinil, a dotekl se čela a prsou, ruky, která zhubeněla a lnula k ňadrům – kámen ku kamenu, a včera ještě obé ve plamenu! I zdálo se mi, že ten mrtvý ret se pohnul ještě zlehka, naposled, že dlouhé řasy, pod nimiž se tají ty krásné, shaslé hvězdy, odkrývají se ještě jednou, a jak v jitřní den dvě živé hvězdy zírají z nich ven... A v prsou mých se ozval bratr-stesk, a v očích svých jsem cítil slzný lesk. To úcta byla k dívce, jež zde spala, a s mládím svadlým soustrast neskonalá. Pak sladké jsme a vonné květiny jí v ruce vložili – skvost jediný, by práchnivěly s lidským květem, který bůh časně zlomil, hodil ve hrob šerý. A bylo ticho. Oknem mříženým se dralo světlo jako lehký dým, a za ním zvolna bázlivě se vkrádá zář červánková, poslední dne vnada. Ta padla na to nepohnuté čelo, jež pod tou září tak se čistě skvělo, pak z rozbitého kněží kalichu tříšť jedna stříbrná. Dál potichu se nesla v skráně, celý obličej a novou krásou obetkala jej, tou krásou nebes, když mu nemoc stálá dřív krásu země z tichých tahů vzala. 78 A já si myslil, mramorová číše, jež květinami věnčena je tiše, a v nížto sladké, mladé víno plá, až ku okraji kypíc znenáhla, že snoubena jest v lepou amforuamforu, žár vína, květu dech, lesk mramoru, že krásná, jasná, bílá řecká číše tak bývá časem též zdrcena tiše. Bůh kyne jen a všecko pohyne, a tvar i obsah rázem pomine, žár k nebi vzletí, oheň k zemi padne, a více stopy nebude z ní žádné než prázdné místo, na němž mrtvý stín se čekati zdá na náš vroucí kyn a jedno slovo lásky, které v žití tak často slýchal z drahých retů zníti. Ó těžko umřít v mládí, kráse svojí. ...To nikdo neví, co to krve stojí!... My odcházeli s slzou v duši, oku. Já slyšel ještě, kterak v tichém toku se tajemství z těch mrtvých retů rojí: „A já jsem znala, co to krve stojí!“ Spi, čistý prachu nádherné té číše, spi, jako živá dřímala bys tiše, jsi krásný stejně dosud, nezměněn ni teďteď, ni dále v proudu hrobních změn. Jsi krásný tak a krásný budeš znovu, až atom slední převtělí se v rovu z tvých lící v čistý, sněhobílý květ, a novým tvarem pozdraví náš svět, – a jasnou hvězdou v nebi vzplane pak, jak byl tvůj modrý, mlčenlivý zrak. 79 Spi! spi! Jeť v světě mnoho bolesti, a jenom ten smí mluvit o štěstí, kdo shodil smrtí všechen žití žal. A nešťasten, kdo musí žíti dál. Stín padá z tmy na naše živobytí, z tmy záhrobní, a duše vždy jej cítí, když vidí vadnout mladý, útlý květ, a dívku zmírat v květu prvních let. A marný protest, není odvolání, a člověk vstana po drahých se shání, jichž včera slyšel ještě zvučný ples: zde byli včera, byli, kde jsou dnes? Sníh padá tichý, zakrývaje jemně, kde v černé noci hrob se mračil temně, a nemůž’ Vesna květů tolik přáti, co otec Sever v lůžko tvoje dá ti. Spi v středu jich, jak bílá modla dřímá, již minulost tam pouze obejímá. Co bylo, zašlo a se k stínům druží. Má slova buďtež ti, jak věnec bílých růží. 80