In memoriam.
B. V.
Já navštívil ji...
Smutná byla zima,
sníh ve bahno tál pod nohama mýma,
a zvolna vlek’ se, plný nudy, hrůz
den chmurný kolem jako těžký vůz,
a jeho skřípot v duši lidskou vniká
jak tupá, líná, neodolná dýka.
Kde starý klášter sester ctihodných
se šeřil vzduchem hroty věží svých,
my vešli tam. A divě, teskně znějí
ty zvuky těžkých, černých od veřejí
a od závor, jež v lůžku spaly svém,
neb zřídka zvenčí host zavítá sem.
A mniška stařena, jež celý den
i život svůj v tom hrobě žila jen,
jak Lazar vstříc nám vyšla z temna hrobu
a vedla dál nás v zasmušilou kobu,
kde ona mrtvá, tuhá ležela,
a jako led se mrazně bělela.
Já neznámý tak vešel ku neznámé,
a chvěl se, jak kdy cizí vejít máme
v ložnici panny. Až pak vkročiv blíž
jsem tknul se těla... Svaté spásy kříž
77
jsem učinil, a dotekl se čela
a prsou, ruky, která zhubeněla
a lnula k ňadrům – kámen ku kamenu,
a včera ještě obé ve plamenu!
I zdálo se mi, že ten mrtvý ret
se pohnul ještě zlehka, naposled,
že dlouhé řasy, pod nimiž se tají
ty krásné, shaslé hvězdy, odkrývají
se ještě jednou, a jak v jitřní den
dvě živé hvězdy zírají z nich ven...
A v prsou mých se ozval bratr-stesk,
a v očích svých jsem cítil slzný lesk.
To úcta byla k dívce, jež zde spala,
a s mládím svadlým soustrast neskonalá.
Pak sladké jsme a vonné květiny
jí v ruce vložili – skvost jediný,
by práchnivěly s lidským květem, který
bůh časně zlomil, hodil ve hrob šerý.
A bylo ticho. Oknem mříženým
se dralo světlo jako lehký dým,
a za ním zvolna bázlivě se vkrádá
zář červánková, poslední dne vnada.
Ta padla na to nepohnuté čelo,
jež pod tou září tak se čistě skvělo,
pak z rozbitého kněží kalichu
tříšť jedna stříbrná. Dál potichu
se nesla v skráně, celý obličej
a novou krásou obetkala jej,
tou krásou nebes, když mu nemoc stálá
dřív krásu země z tichých tahů vzala.
78
A já si myslil, mramorová číše,
jež květinami věnčena je tiše,
a v nížto sladké, mladé víno plá,
až ku okraji kypíc znenáhla,
že snoubena jest v lepou amforuamforu,
žár vína, květu dech, lesk mramoru,
že krásná, jasná, bílá řecká číše
tak bývá časem též zdrcena tiše.
Bůh kyne jen a všecko pohyne,
a tvar i obsah rázem pomine,
žár k nebi vzletí, oheň k zemi padne,
a více stopy nebude z ní žádné
než prázdné místo, na němž mrtvý stín
se čekati zdá na náš vroucí kyn
a jedno slovo lásky, které v žití
tak často slýchal z drahých retů zníti.
Ó těžko umřít v mládí, kráse svojí.
...To nikdo neví, co to krve stojí!...
My odcházeli s slzou v duši, oku.
Já slyšel ještě, kterak v tichém toku
se tajemství z těch mrtvých retů rojí:
„A já jsem znala, co to krve stojí!“
Spi, čistý prachu nádherné té číše,
spi, jako živá dřímala bys tiše,
jsi krásný stejně dosud, nezměněn
ni teďteď, ni dále v proudu hrobních změn.
Jsi krásný tak a krásný budeš znovu,
až atom slední převtělí se v rovu
z tvých lící v čistý, sněhobílý květ,
a novým tvarem pozdraví náš svět, –
a jasnou hvězdou v nebi vzplane pak,
jak byl tvůj modrý, mlčenlivý zrak.
79
Spi! spi! Jeť v světě mnoho bolesti,
a jenom ten smí mluvit o štěstí,
kdo shodil smrtí všechen žití žal.
A nešťasten, kdo musí žíti dál.
Stín padá z tmy na naše živobytí,
z tmy záhrobní, a duše vždy jej cítí,
když vidí vadnout mladý, útlý květ,
a dívku zmírat v květu prvních let.
A marný protest, není odvolání,
a člověk vstana po drahých se shání,
jichž včera slyšel ještě zvučný ples:
zde byli včera, byli, kde jsou dnes?
Sníh padá tichý, zakrývaje jemně,
kde v černé noci hrob se mračil temně,
a nemůž’ Vesna květů tolik přáti,
co otec Sever v lůžko tvoje dá ti.
Spi v středu jich, jak bílá modla dřímá,
již minulost tam pouze obejímá.
Co bylo, zašlo a se k stínům druží.
Má slova buďtež ti, jak věnec bílých růží.
80