Opilec.

Opilec.
Opilce jsem ráno viděl... Šel, však nešel, nesen spíše tajemnou byl vlnou líhu, ulicí se motal k předu. Šlo to z těžka, šlo to přece. Nejistý cíl v jeho duši přes tmu plál té opilosti, a ten vedl jeho kroky. Tak se motal, piruetty také tančil, sám že mistr baletní by lepších než on nedovedl ukroužiti. On byl šťasten, on byl šťasten ve svém kalném opojení, ve své extasi, jež smysly zcela jemu otupila. Jako asketa, jak adept do jakýchsi sladkých bludů nořil se a zcela ztápěl v černých vlnách okamžiku. 138 Lidé před ním couvli v hnuse, mládež za ním pobíhala, všickni se kol jemu smáli – on šel dále jako mudřec. Stoicky on opovrhal úšklebky, a pohrdání splácel vlastním pohrdáním. Jenom já se nesmál jemu. Tys se opil, pravda, brachu, ale nejsi na tom hůře, nežli jiný. Každý z nás si fantom jakýs v žití stíhá... Jím se zpíjí, ulicemi života se ztěžka vleče, motaje se zvolna k hrobu, do něhož se hřmotně sřítí. Jeden stále hledá lásku, opíjí se sladkým vínem, žíznivé jej srdce bolí, přesycené ještě více... Jiný slávy hořkým laurem zpit se dere na vrch lidstva, mysle, jeho hrob tam výše dél že bude v časech pláti. Onen bohatství a lesku zlatou číši k ústům tiskne, do zlaté si lehá rakve pod náhrobek mramorový. 139 Já chci píti černý pohár, černý pohár achátový, v němž se temní máku šťáva blaženého zapomnění. Na dně oné černé číše krůpěj bílá jasně svítí nápoje, jejž v Jetsemanu andělé kdys dali Kristu. Šťasten já, že porozuměl, srdcem pochopil ta jeho slova: „Pijte z něho všickni – onť jest kalich mojí krve.“ Trpký kalich odříkání, pohrdy vší slávy, lesku, bohatství a lepé formy, jež zastírá žití jádro. A z těch dob v mé duši není temna... Kdos tam oheň nítí, svojí rukou vonnou, bílou starý popel odhrabává. Obličej zřím sladký, mužný, jejžto nelze vysloviti... Vážná tvář se ke mně sklání a mně zdlouha v oči hledí. 140