Před životem.

Před životem.
Když duše lidská se chystá již vstoupiti v těla stroj, být otrokem hmoty a místa, vést zoufalý života boj, tu naposled k bohu se chýlí, chce uprosit osudu moc, tak horlí a prosí a kvílí v tu valnou, nadzemskou noc: „Proč posýláš mne v to žití? Já netoužím, nechci tam jít. Nač tobě lidstvo je míti? Já nechci člověkem být. Mám střísnit čistotu svoji, mám opustit věčnou zde zář, mám slepcem být ve slepých roji, mít smutnou a práchnivou tvář? Mít řetězy spoutané témě a na každém činu jen prach? Nést celou tíhu té země a toužit po výšinách? Být prázdným zmítáním zmámen a rodit mrtvol jen dav? Mít ve hrudi lakoty kámen a krve proliti splav?“ 49 Leč bůh tak mluví k té duši: „Jen jdi a naplň svůj řád. Boj na chvilku pokoj tvůj zruší, to jakby květ se stromu pad’. Jdi, neboj se, vrátíš se záhy a usneš zas u věčný sen. Té mojí bezmezné dráhy jest věčnost jediný den. Vše mine, jak kmitnutí bleskublesku, a zmizí s hvězdami v stín. Vše ke mně zpět nastoupí stezku v kruh vrátí se, u věčna klín. Sen na sen – mezi dvě doby ten okamžik – lidský to den. List spadlý mezi dva hroby. Jeť všecko jen sen, jen sen.“ 50