Před životem.
Když duše lidská se chystá
již vstoupiti v těla stroj,
být otrokem hmoty a místa,
vést zoufalý života boj,
tu naposled k bohu se chýlí,
chce uprosit osudu moc,
tak horlí a prosí a kvílí
v tu valnou, nadzemskou noc:
„Proč posýláš mne v to žití?
Já netoužím, nechci tam jít.
Nač tobě lidstvo je míti?
Já nechci člověkem být.
Mám střísnit čistotu svoji,
mám opustit věčnou zde zář,
mám slepcem být ve slepých roji,
mít smutnou a práchnivou tvář?
Mít řetězy spoutané témě
a na každém činu jen prach?
Nést celou tíhu té země
a toužit po výšinách?
Být prázdným zmítáním zmámen
a rodit mrtvol jen dav?
Mít ve hrudi lakoty kámen
a krve proliti splav?“
49
Leč bůh tak mluví k té duši:
„Jen jdi a naplň svůj řád.
Boj na chvilku pokoj tvůj zruší,
to jakby květ se stromu pad’.
Jdi, neboj se, vrátíš se záhy
a usneš zas u věčný sen.
Té mojí bezmezné dráhy
jest věčnost jediný den.
Vše mine, jak kmitnutí bleskublesku,
a zmizí s hvězdami v stín.
Vše ke mně zpět nastoupí stezku
v kruh vrátí se, u věčna klín.
Sen na sen – mezi dvě doby
ten okamžik – lidský to den.
List spadlý mezi dva hroby.
Jeť všecko jen sen, jen sen.“
50