Adagio.

Augustin Eugen Mužík

Adagio.
Byl máj již v odkvětu, já seděl tich kdes v parku, sám, a díval se, jak květ již opadává, rozkoš chvilková, jižjíž příroda se mladá opije, než vydá klas a plod. A jako sníh před málo měsíci, tak nyní dštil květ bílý, lístek za lístkem, a psal na šedou půdu bílou literou své runy děsné, duchu strašnější než žalmy, bible, nežli zjevení, jež na Pathmu měl Jan. Mrak slunce kryl, a jako ze slepého oka svit se smutný lije, z mraku světlo mdlé a polslepé se na zem lilo přec. Kol listí chvělo se a zmítalo pod bouřným větrem, který prudce tíh’ jak duchů sbor, sbor duchů vražedných a pohnul každé poupě, list i květ, i stéblo, trávku, klásek ukrytý, jak smrti dech by živý dusil rod. A vzduchem spěly bolné myšlénky o smrti, zmaru, neboť zakryto teď bylo slunce, a jen šerý mrak se třpytil v okraji. A větví tíž 39 a trávy směs, troud květů odkvetlých, vše smutkem chvělo se tak hlubokým, a bolestí, a jenom lonský list, ta duma mládí zapomenutá, to děsné „včera“, nápis hrobový, sen ztracený a slovo vyhaslé si šuměl vesele, on jediný se třásl slastí, dávno umřelý zde cítil rozkoš smrti, neb co živé, to bolest jímá při myšlénce na smrt. A já jsem myslil na mrtvé a cítil v tu chvíli jejich klid, a těžký sen, a ono hrobu nic, tu prázdnotu, již neví, kterak zvát mámá, lidská řeč, neb tato zná jen slova „smrt“ a „zmar“, i „mír“ a „věčnost“, ale obsah toho, toť jest, co lidský mozek nechápe. A tu jsem zavřev oči klidně snil a pustil mimo sebe myšlénky, i cit a vědomí, že živ jsem dosud, a cítil jsem jen hrobu chlad, a vítr jak vál, já mněl, že smrti je to dech. To byla hlubina, v niž jenom jednou smí vzhlednout smrtelník a ucouvne a od propasti v hrůze vrátí se, a dole na dně tmavém andělé cos pěli, to, co tušil Beethoven, když Adagio nesl v duši své: „Smiluj se, jenž jsi Myšlénka a Sen!“ A potom náhle probudiv se z dům, když květů bílých spadlý poprašek 40 se dotkl mého čela, zachvěl jsem se jak z bouře mořské na břeh vyvržen. A tu se slunce objevilo zas, jak světlý bůh, a zmizel přelud můj, taj hrobu, smrt a hrůza věčnosti, a já jsem cítil rozkoš závratnou a žárlivou a božskou, opojnou, tu rozkoš živých, že tu dosud dýchám a chodím, cítím, že jsem dosud živ! 41

Básně v knize Písně života: