Adagio.
Byl máj již v odkvětu, já seděl tich
kdes v parku, sám, a díval se, jak květ
již opadává, rozkoš chvilková,
jižjíž příroda se mladá opije,
než vydá klas a plod. A jako sníh
před málo měsíci, tak nyní dštil
květ bílý, lístek za lístkem, a psal
na šedou půdu bílou literou
své runy děsné, duchu strašnější
než žalmy, bible, nežli zjevení,
jež na Pathmu měl Jan. Mrak slunce kryl,
a jako ze slepého oka svit
se smutný lije, z mraku světlo mdlé
a polslepé se na zem lilo přec.
Kol listí chvělo se a zmítalo
pod bouřným větrem, který prudce tíh’
jak duchů sbor, sbor duchů vražedných
a pohnul každé poupě, list i květ,
i stéblo, trávku, klásek ukrytý,
jak smrti dech by živý dusil rod.
A vzduchem spěly bolné myšlénky
o smrti, zmaru, neboť zakryto
teď bylo slunce, a jen šerý mrak
se třpytil v okraji. A větví tíž
39
a trávy směs, troud květů odkvetlých,
vše smutkem chvělo se tak hlubokým,
a bolestí, a jenom lonský list,
ta duma mládí zapomenutá,
to děsné „včera“, nápis hrobový,
sen ztracený a slovo vyhaslé
si šuměl vesele, on jediný
se třásl slastí, dávno umřelý
zde cítil rozkoš smrti, neb co živé,
to bolest jímá při myšlénce na smrt.
A já jsem myslil na mrtvé a cítil
v tu chvíli jejich klid, a těžký sen,
a ono hrobu nic, tu prázdnotu,
již neví, kterak zvát mámá, lidská řeč,
neb tato zná jen slova „smrt“ a „zmar“,
i „mír“ a „věčnost“, ale obsah toho,
toť jest, co lidský mozek nechápe.
A tu jsem zavřev oči klidně snil
a pustil mimo sebe myšlénky,
i cit a vědomí, že živ jsem dosud,
a cítil jsem jen hrobu chlad, a vítr
jak vál, já mněl, že smrti je to dech.
To byla hlubina, v niž jenom jednou
smí vzhlednout smrtelník a ucouvne
a od propasti v hrůze vrátí se,
a dole na dně tmavém andělé
cos pěli, to, co tušil Beethoven,
když Adagio nesl v duši své:
„Smiluj se, jenž jsi Myšlénka a Sen!“
A potom náhle probudiv se z dům,
když květů bílých spadlý poprašek
40
se dotkl mého čela, zachvěl jsem se
jak z bouře mořské na břeh vyvržen.
A tu se slunce objevilo zas,
jak světlý bůh, a zmizel přelud můj,
taj hrobu, smrt a hrůza věčnosti,
a já jsem cítil rozkoš závratnou
a žárlivou a božskou, opojnou,
tu rozkoš živých, že tu dosud dýchám
a chodím, cítím, že jsem dosud živ!
41