Tažní ptáci.

Tažní ptáci.
Slyš – ticho, večer mlčí kolem. Šeř stínů spí nad dálným polem a v dáli se i hvězdy tratí. Je čas – ne doufat, vzpomínati. Jak závoj šedý mlha splývá tak výmluvná, tak mlčenlivá. Tak ztichlou nocí jako v snění se nese mdlé a dálné chvění, jak tichá hudba blíž se nese. To mračno hle, se křídel třese... teď prudčeji to vře kol hlavy, a rychle mizí v soumrak tmavý. Dav tažných ptáků byl to v šeru, jenž tíhl k jihu v známém směru, nad hlavou naší dumy plnou se mihl temnou duchů vlnou, jak přelud smyslů v dálku zmizí, dál, dále kams v ty země cizí. To lehký van byl okamžiku jak noci vzdech, jenž zmírá v zniku, 47 jak šepot sfér a mrtvých slovo to poslední, to přítelovo, jak dětské lásky dávné snění a první, první políbení. Ó nemá země toho ruchu! To stlumený byl výkřik duchů, to lepší, krasší záchvěv mládí, jenž kamsi letí, v temno pádí – jak tažný pták se kmitne jednou a mizí v dálku nedohlednou. Ó ztiš se, srdce. Dnů svých krásu v dál jsi pustilo bez ohlasů. Teď oddech tobě, pokoj kývá. Tvá duše s tichou nocí splývá. A tobě dáno slyšet v tiši šept duchů, jejž svět neuslyší. 48