Když bourali v Praze dům, v němž jsem druhdy bydlel.

Augustin Eugen Mužík

Když bourali v Praze dům,
v němž jsem druhdy bydlel.
Dnes ráno náhodou jda ulicí, kam měsíce jsem dlouhé nevkročil, a zraky zvednuv, náhle stanul jsem jak bleskem zasažen. Ten známý dům, ten starý, chmurný, dávné Prahy rys, v němž pokolení tolik hnízdilo, a v němž i já jsem bydlil valný čas, byl drcen v rum a vozy rozvážen, jak hrobka pustá, zapomenutá, kdy celý rod již dávno pohřben v ní. Tak před týdnem sem přišli dělníci, ti v rukou hrozné, těžké sekery mu vstoupli na týl, udeřili v leb, hřeb za hřebem, trám za trámem tak rvali, krov za krovem, až přišli na pokoj, mé druhdy obydlí. Tu přišel večer a oni odešli. Pol rozdrcen a děsně obnažen zel starý dům. To jakby nahé srdce pod žebry odkrýval lékař, to se chvělo uvnitř – to srdce minulosti, života! 67 Tam na trámoví, na té podlaze jsem sedal druhdy, okamžiku pták, a dumal, snil, a hlavou věčnost táhla, tam mnohý pěl jsem smutný, toužný zpěv, jak večer kdy se temní nad ptákem, on pěje bouřněj v strasti, zoufalství a v hlavě vřely myšlénky mi smělé o lásce, jež jest ráje zjevení, o pravdě, k níž se plavím hlubinou, jak Leander se vrhna v Abydos, co hvězda krásy nad hlavou mi plá. Tam mnohá, mnohá zastihla mne noc jen s duchy bdícího, a hrozný taj svých snů jsem ani noci nesvěřil, jen stále badal, cítil, tvořil dál. Tak zvolna člověk staví v sobě sám svět vnitřní, onen ideálů dům, dům zásad, zákonů a moudrosti a mravnosti a snahy k lepšímu, v němž duše jeho bydleti pak má. Co odříkání třeba tu, co práce, chvil štěstí, hořkých ztrát a nadějí, než z trosek dnů a mládí chaosu si vybuduje stavbu života, své duše mudrctví, jež klidně zří pak v slunné dny i bouře osudu. Co jsme? Co víme? Smrt, ten tesař zlý, tu stále kácí na nás, cit a cit a myšlénky, až zbudou vzpomínky na zašlé dny, pak ranou poslední nás skácí v prach a místo zamete, kde naše bytost druhdy stávala. 68 Pak lhostejně tam vzejde život nový, jenž starou bude opakovat hru... až celé lidské plémě vrátí se v ten prales žití, smrti, zárodků, zkad vyšlo kdys, v tu bytost nesmírnou, o níž jen s chvěním dumá lidský rod, a jejíž část jsem v sobě cítil plát zde meškaje kdys v starém domě tom. 69
Básně v knize Písně života:
  1. Suspiria.
  2. Svadlý květ.
  3. Den dnešní...
  4. Podzimní píseň.
  5. Každý rychle zapomíná...
  6. Hora matutina.
  7. Karafiát.
  8. Podzimní píseň.
  9. Láska.
  10. Květ aloe.
  11. Je život...
  12. Nový život.
  13. Tvá ruka...
  14. Stín.
  15. Odpověď.
  16. Jarní myšlénka.
  17. Podzimní píseň.
  18. Odměna.
  19. V zimě.
  20. Snění.
  21. Vítr vane...
  22. Moře.
  23. Lebka.
  24. V bouři.
  25. Adagio.
  26. Květ v lese.
  27. Velké řeky – velké duše.
  28. Život.
  29. Týden.
  30. Tažní ptáci.
  31. Před životem.
  32. Hvězda.
  33. Sen.
  34. Jarní.
  35. Popěvek.
  36. Telegrafní tyč.
  37. Šalamoun.
  38. Hlasy lásky.
  39. Nesmrtelnost
  40. Legenda.
  41. Věčná lampa.
  42. Duma pod Kuněticemi.
  43. Když bourali v Praze dům, v němž jsem druhdy bydlel.
  44. Elegie na smrt přítele J. R.
  45. Ruka.
  46. I ať volá...
  47. Ze hřbitova.
  48. In memoriam.
  49. Neděle na moři.
  50. Tři keře.
  51. Adagio – Beethoven.
  52. Aiolova harfa.
  53. Na popeleční středu.
  54. Na bojišti.
  55. Povzdech.
  56. Tragikové.
  57. Vůl.
  58. Hry dětské.
  59. Mater dolorosa.
  60. Píseň šumařova.
  61. Večerní signál.
  62. Krajky.
  63. Civilisace.
  64. Svoboda.
  65. Jaro na šachtách.
  66. Kdo z ruky pustil meč?!
  67. Na daleké stráži.
  68. V chrámě.
  69. Duma v bouři.
  70. Píseň muže.
  71. Jitro.
  72. Do polí!
  73. Kam spějem dnes?...
  74. Ó kdyby všecko zlato...
  75. Opilec.
  76. Dies irae...
  77. Světlo s Golgoty.
  78. Bůh budoucnosti.