Když bourali v Praze dům,
v němž jsem druhdy bydlel.
Dnes ráno náhodou jda ulicí,
kam měsíce jsem dlouhé nevkročil,
a zraky zvednuv, náhle stanul jsem
jak bleskem zasažen. Ten známý dům,
ten starý, chmurný, dávné Prahy rys,
v němž pokolení tolik hnízdilo,
a v němž i já jsem bydlil valný čas,
byl drcen v rum a vozy rozvážen,
jak hrobka pustá, zapomenutá,
kdy celý rod již dávno pohřben v ní.
Tak před týdnem sem přišli dělníci,
ti v rukou hrozné, těžké sekery
mu vstoupli na týl, udeřili v leb,
hřeb za hřebem, trám za trámem tak rvali,
krov za krovem, až přišli na pokoj,
mé druhdy obydlí. Tu přišel večer
a oni odešli. Pol rozdrcen
a děsně obnažen zel starý dům.
To jakby nahé srdce pod žebry
odkrýval lékař, to se chvělo uvnitř –
to srdce minulosti, života!
67
Tam na trámoví, na té podlaze
jsem sedal druhdy, okamžiku pták,
a dumal, snil, a hlavou věčnost táhla,
tam mnohý pěl jsem smutný, toužný zpěv,
jak večer kdy se temní nad ptákem,
on pěje bouřněj v strasti, zoufalství
a v hlavě vřely myšlénky mi smělé
o lásce, jež jest ráje zjevení,
o pravdě, k níž se plavím hlubinou,
jak Leander se vrhna v Abydos,
co hvězda krásy nad hlavou mi plá.
Tam mnohá, mnohá zastihla mne noc
jen s duchy bdícího, a hrozný taj
svých snů jsem ani noci nesvěřil,
jen stále badal, cítil, tvořil dál.
Tak zvolna člověk staví v sobě sám
svět vnitřní, onen ideálů dům,
dům zásad, zákonů a moudrosti
a mravnosti a snahy k lepšímu,
v němž duše jeho bydleti pak má.
Co odříkání třeba tu, co práce,
chvil štěstí, hořkých ztrát a nadějí,
než z trosek dnů a mládí chaosu
si vybuduje stavbu života,
své duše mudrctví, jež klidně zří
pak v slunné dny i bouře osudu.
Co jsme? Co víme? Smrt, ten tesař zlý,
tu stále kácí na nás, cit a cit
a myšlénky, až zbudou vzpomínky
na zašlé dny, pak ranou poslední
nás skácí v prach a místo zamete,
kde naše bytost druhdy stávala.
68
Pak lhostejně tam vzejde život nový,
jenž starou bude opakovat hru...
až celé lidské plémě vrátí se
v ten prales žití, smrti, zárodků,
zkad vyšlo kdys, v tu bytost nesmírnou,
o níž jen s chvěním dumá lidský rod,
a jejíž část jsem v sobě cítil plát
zde meškaje kdys v starém domě tom.
69