Svoboda.

Svoboda.
Šla zticha jak unylé květiny stín, jejž slunce, kdy zapadá, tvoří. Pln rozbitých okovů její byl klín, a na čele hvězda jí hoří. Jak k příbytkům otroků vedla svůj krok, tam všecko zavřeno pevně, tam trápí se, usýchá závistí sok, máť na děti nevraží hněvně. Jen mudřec chladný jak jiskřivý led stál s úsměvem v líci své pustým, jak sobectví, pramen všech lidských běd, jež prýští se potokem hustým. A proroků duše a Ježíšův kříž kol třásly se hněvem a bolem, ďas zlatého býka postavil výš, lid tančil a klaněl se kolem. 116 A Svoboda stanula, sáhla si v bok, kde z rány krev kypěla vřelá, však darmo sem pudila těžký krok – ta chátra v ní obludu zřela. I zkřikli a s prokletím hnali ji dál, a ona své zakryla líce a zašla v pustiny moří a skal, a nepřišla k lidem už více... 117