Opilce jsem ráno viděl...
Šel, však nešel, nesen spíše
tajemnou byl vlnou líhu,
ulicí se motal k předu.
Šlo to z těžka, šlo to přece.
Nejistý cíl v jeho duši
přes tmu plál té opilosti,
a ten vedl jeho kroky.
Tak se motal, piruetty
také tančil, sám že mistr
baletní by lepších než on
nedovedl ukroužiti.
On byl šťasten, on byl šťasten
ve svém kalném opojení,
ve své extasi, jež smysly
zcela jemu otupila.
Jako asketa, jak adept
do jakýchsi sladkých bludů
nořil se a zcela ztápěl
v černých vlnách okamžiku.
Lidé před ním couvli v hnuse,
mládež za ním pobíhala,
všickni se kol jemu smáli –
on šel dále jako mudřec.
Stoicky on opovrhal
úšklebky, a pohrdání
splácel vlastním pohrdáním.
Jenom já se nesmál jemu.
Tys se opil, pravda, brachu,
ale nejsi na tom hůře,
nežli jiný. Každý z nás si
fantom jakýs v žití stíhá...
Jím se zpíjí, ulicemi
života se ztěžka vleče,
motaje se zvolna k hrobu,
do něhož se hřmotně sřítí.
Jeden stále hledá lásku,
opíjí se sladkým vínem,
žíznivé jej srdce bolí,
přesycené ještě více...
Jiný slávy hořkým laurem
zpit se dere na vrch lidstva,
mysle, jeho hrob tam výše
dél že bude v časech pláti.
Onen bohatství a lesku
zlatou číši k ústům tiskne,
do zlaté si lehá rakve
pod náhrobek mramorový.
Já chci píti černý pohár,
černý pohár achátový,
v němž se temní máku šťáva
blaženého zapomnění.
Na dně oné černé číše
krůpěj bílá jasně svítí
nápoje, jejž v Jetsemanu
andělé kdys dali Kristu.
Šťasten já, že porozuměl,
srdcem pochopil ta jeho
slova: „Pijte z něho všickni –
onť jest kalich mojí krve.“
Trpký kalich odříkání,
pohrdy vší slávy, lesku,
bohatství a lepé formy,
jež zastírá žití jádro.
A z těch dob v mé duši není
temna... Kdos tam oheň nítí,
svojí rukou vonnou, bílou
starý popel odhrabává.
Obličej zřím sladký, mužný,
jejžto nelze vysloviti...
Vážná tvář se ke mně sklání
a mně zdlouha v oči hledí.