Na bojišti.
Doplály blesky děl, praskot smrtné ustal již salvy,
v pochvu zastrčen meč, puška spuštěna v zem.
Od vraždy těžká, znavená ruka odpočívá,
jízdou zdupaná zem mlčí a halí se v noc.
Zvolna, zvolna, boží vzduch plníc strašlivou vůní
do země ztrácí se lidská ohnivá krev.
Tam z lebky rozťaté, bílé mozek vytéká tiše,
Abeli, život tvůj vytéká v bahno a prach.
Vzduch dosud prachem čpí, čpí krví a potem shnilým,
jak archanděla meč v dáli se šíří zář.
Tam však vítěz zelení pokryt se s hudbou vrací,
na počest děla mu hřmí, zvony mu hlaholí vstříc.
Z damašku v ornátech kardinál, biskup, vítěze vítá,
víry kladivo, meč, nepřátel hrůzu a strach.
Matky své zvedají děti, století tlačí se starci:
„Majestát ve slávě jde z milosti boží k nám!
91
Sypejte růže mu na cesty, ženy svá prostřete roucha,
panny vy zjevte mu taj nejsladších kouzel a vnad!“
Leč tam na bojišti dva smrtelně ranění muži
nepřátelé dřív, bez záští k sobě teď
Objali se a k nebesům pozvedli ztříštěné ruce,
klnuli, klnuli ten krvavý, posvátný laur.
92