Na popeleční středu.
Tak přímo od dotěrných masek frivolních,
jež zastíraly líce směšnou škraboškou,
však odkrývaly těla tajnosti,
třeštíce vzteklou orgií:
A přímo od výparu hnusných lihovin
a tuberkulosního dechu horkého
ze zimničného reje tančírny,
opilých davů, vyžilých
A z dýmu, puchu, cárů, sdraných illusí
a sdupaných všech ideálů mladosti
a studu, dětské bílé cudnosti
unaven rejem divokým
A uštván veselosti vřavou zlotřilou,
ve zmalátnělých údech mdloby zimnici
a celé peklo vášní za sebou
v ulici posléz vkročil jsem.
Jak ovanulo chladné, mrazné jitro mne!
Jak z nenadání pad’ bych v řeku ledovou,
mé tělo křečí smrtnou chvěje se,
mráz jako blesk mne projíždí.
Noc byla dosud smutná, šerá na zemi,
však na nebesích jitro již se rodilo,
a slední hvězdy zřely s výčitkou
dolů, v tu hříchů hlubinu.
89
Tam od východu přísné světlo, nové již
sem hledělo, v ten pelech vášní ohavný,
a mlčky mrazil sníh kol přečistý
tajemnou hrozbou prokletí.
A já si vzpomněl, bůh ví, jak to najednou
ach na ty tiché, drobné bídy příbytky,
kde lidé mrznou v noci o hladu,
o hladu s lože vstávají.
A zřel jsem matky, děti, kostry hubené,
jichž bídu zří jen Kristus se zdi neživý,
a poprvé jsem tehda pochopil
odvěké lidu prokletí.
Mně líto bylo lidí bědných, hladových,
však jak sem z dáli divá hudba nesla se,
mně lítěj bylo oněch ztracených –
poznání spásy cizím jim.
Jsou plni hořké zoufalosti hlodavé,
a žráni nudou žití palnou, strašlivou,
nic nezří v hrůze duše před sebou,
království boží nevidí.
A smuten na smrt zřel jsem k mrazným nebesům
a marně hledal sladkou tvář v nich Kristovu.
Jen stranou symbol bídy veškeré
opilý šašek vrávoral.
90