Povzdech.
Věk za věkem se rodí, plá a zmírá,
a věda shásí matnou pověr svíci.
Jen bída stále hrob svůj otevírá,
jen ta jest neumírající.
Co mudrců již, básníků a králů
své srdce hnětlo po čas žití krátký,
by lidstvo vedli k cestě ideálů!
Leč bída stále křičí na ně: Zpátky!
A před bohem, jenž smutně světem kráčí
a prohlíží žně svého vykoupení,
tak chodí ona o hladu a pláči
a klasy chudých slzou v kámen mění.
Má chotěm zločin, nevědomost matkou,
všem myšlénkám se, moudrým snahám rouhá.
Tam ctnost i radost klesá mdlobou vrátkou,
kde bída za ní kuplířsky se plouhá.
Kde Dante s Vergilem, jenž bídy peklem
kdy prošli, kde jich nadšení a víra?
Svět Koriolán zdupal v hněvu vzteklém
a Gracchus stále na pranýři zmírá.
95