Šestnáct let.

Augustin Eugen Mužík

Šestnáct let.
Ó věku růží, které kvetou všude nám do cest příštích, na hrobech i v duši, kdy srdce prvně jsoucnost svoji tuší a jak ty růže žhoucí jest a rudé! Jen lásku, lásku! Neb co bez ní bude, jest nic, jen láskou srdce světů buší i děje lidstva, bez ní v prázdné hluši se shroutí vesmír v spáleniště chudé. My růže trhali – a pohodili. Ty kvetou znova, mladost jenom jednou, tak záhy v bezkvětý se podzim chýlí. V tůň vítr svál ty růže nedohlednou. Nám bylo šestnáct let – kdo věřit může? A kvetou v světě vskutku ještě růže? [23]