Tichá láska.

Augustin Eugen Mužík

Tichá láska. Ant. Sovovi.
Byl večer v poli, klekání sem znělo, již ztratili se lidé, brav i ptáci, vše k domovu se těžkým krokem vrací. Od vesnic dvou dvé lidí v pole spělo. Jí prostý šátek smědé skrýval čelo, a údů vděk se v hrubé sukni ztrácí. On bodrý, volný, ztýrán denní prací měl těžký krok a jako sosna tělo. To oráč byl a služka ze vsi ona. Již sešli se a tiše pozdravili, pak mlčky v pole dívali se chvíli... Jim v duše vála jetele houšť vonná, Onon drsnou rukou hladil její líce. Tma houstla – a je nebylo zřít více. 71