Ai líbý větérku,
Co spěješ tak rychle
Přes luka květnatá?
Proč skláníš peřestých
Květinek hlavičku?
Proč pěníš potůčka
Stříbroleskné vlnky?
Proč modrého háje
Stromky krásné loupíš
A listí zanášíš,
S ními cestu kryješ?
Odpoví větérek:
Přes ty luka spěju
Přes luka květnatá
Rychlorychlým krokem,
Bych setřel slzičky
Ty jasné slzičky
Které v noci měsíc
Naplakal na kvítky
V temno temné noci
Bleďounký měsíček.
Kvítku hlavu skláním
Hlavičku peřestou,
Bych uzřel, zdaž v kvítkách
Nebydlí milenka
Překrásná měsíce,
Měsíce bledého.
Kol kolem ji hledám;
Hledám ji po hájích,
Hájích jasnomodrých,
Hledám ji po lesích
Lesích tmavočerných.
Však ji nenacházím.
Hledám též v potůčku,
Stříbrovlasé vlnky
Zdaž ji neschovali?
Často v bouři změněn
Bouři přestrašlivou
Hledám ji po moři,
Po hlubokém moři;
V nejhlubších hlubinách
Celé moře projdu
Celé moře zdvíhnu
Ji však nenalezám.
Všudy, všudy hledám
Kam oko měsíce
Měsíce bledého
Nikdy nedohledne.
Však ach! nikde ona.
Každé noci měsíc
Měsíček bleďounký
Nad horami vyjde,
Horami šedými.
Nová vždy náděje
Stkví se při východu
V obličeji jemu;
Čím však výše vstoupí
A ji nenalezá;
Tím vždy více bledne,
Ticho lká na kvítky,
Na kvítky peřesté
Jasné slzy pláče.
A tak od stvoření
Veškerého světa
Po oblacích bloudí
Oblacích stříbrných,
A milenku hledá.
Kolem něho plyne
Hvězd přejasné množství.
Každé noci kvítky
Kvítečka peřestá
Slzami porosí,
Slzami jasnými.
Však bolest veliká
Jeho když se zmocní
Obličej si zastře
Rouškou černočernou.
A tu všecko tmavá
Noc ta černočerná
Celý svět přikryje;
A pak vše s měsíčkem
S měsícem bleďounkým
Po celou noc truchlí.
Když však svou milenku
V noci nenalezne,
Tu se časně ráno
Za modrým lesíkem
Daleko, daleko
Do moře potápí.
A tak bloudit musí
Bleďounký měsíček
Od počatku světa
Světa veškerého,
Až ku konci světa
Světa veškerého;
Milénku však krásnou
Nikdy nenalezne.