HROBKA KRÁLŮ A KNÍŽAT
ČESKÝCH.
Krajinu noc tichá kryje;
Dvanáctá hodina bije,
Tiše mlčí starý chrám.
Hrůzně s věže sejček skučí,
Mezi hroby vichr fučí:
Já pak v chrámě stojím sám.
Oknem Lůna zří sem bledá.
Oko moje hrobku hledá,
Čeští králové kde spí;
Lůna s bledou na ni tváří
Hledí; hrobka v její záři
jako sněžný vrch se skví.
Jaký cit to ve mně budí?
Co mne mocně blíže pudí?
Co mne nutí dolů jít?
Co mé prsa nyní ouží?
Proč mé oko snažně touží
Vás, vy mocní lvové, zřít?
Smutně nyní v hrobku vkročím,
V prostřed černou rakev zočím,
Krásný jinoch leží v ní,
V bílé roucho oblečený,
Zdá se, jinoch ověnčený
O své že milence sní.
Ještě ruka drží meče,
On však zapomněl na seče
107
Kruté, nezná boj ni strast.
Mrtvé oko otevřené
Vzhůru k nebi jest opřené,
Jakby hledal tam svou vlast.
Celá hrobka, všecky stěny
Černě stojí obestřeny,
Černý závoj dme se kol;
Ticho pusté – já jen v středu
Stojím, slza lpí na hledu,
A na srdci – věčný bol.
108