JAROSLAVNA.
Za horami vzdáleno jest
Zlaté slunce, lampa světův;
Šerem přes hladinu mořskou
Lkaly zvony smutným tónem
Touhu země po slunéčku.
Růže klonila hlavinku
Umírajíc, nejsladší
Vůni zahradou vydechši.
Po jezeru tichotiše
Ploula labuť, bílá labuť.
Bílým táhlým hrdlem jejím
Na peruti nočních dechů
Vznášela se píseň její
V dálky, v dálky neskončené,
Poslední labutí píseň!
Nad jezerem na balkóně
V tichou tajuplnou noc
Lkala Jaroslavna pláčem řeky,
Vinoucí se rozkvětlými luhy.
Bělejším nad labutino hrdlem,
Nade růže rtoma krásnějšíma,
Nejkrásnější linula myšlénka:
„O, jak touží srdce mé se vznésti
Vzhůru k světlu, které svítí světu!
Že pak člověk jest tak vzdáleným
Od slunce, jež vzešlo na Golgatě,
Jehož jiskrou ztracenou jest svět.
146
Výš a výše postupovati,
Podobnějším vezdy býti jemu
A posléze v jedno splynouti
S zřídlem!“
147