7.
CITY VDĚČNOSTI.
(Bývalému učiteli.)
1.
1.
Jak v souhlasu stroje hudebního
Jedna vezdy strůna zvučněj zněla,
Tak v mém srdci mezi city všemi
Jednoho se citu záře skvěla
Nade všecky.
–
Ty, jenž zrozen k slávě města svého,
K štěstí’s vedl vlast tu rozmilou;
Otcem města byl jsi, dnové jeho
Tebou obdrželi bláhu svou. –
Za to celé město Tebe, pane,
Štítem svojím býti vždy uznává,
Za to celé město Ti oddané
Neuhaslé na vždy díky vzdává.
Však co já mám říci? jako synu
Největší jsi dobré mně prokázal!
Ty jsi radou svojí vedl k činu,
Kde já s pochybností „kam?“ se tázal.
Tys mne vedl na života dráze,
Kde já opuštěný neznal co počíti;
Tys mne vedl – zmizely nesnáze,
A já opět mohl dále jíti.
221
Co mám říci? Jaké díky vzdáti,
Jenž by dostačily skutku Tvému?
O, bys mohl city srdce znáti,
Slova nejsou dostatečna jemu!
Bez Tebe co bych byl počal sobě,
Celé štěstí své, své živobytí,
Vše já děkuji, o pane! Tobě,
Vše čím jsem, i čím mám ještě býti.
2.
2.
Kdyby bylo harfě mojí dáno,
Pindarova jako lyra zníti –
Pak, co srdce nejvnitřněji cítí,
Mnou by mohlo býti zvěstováno.
Však ach není mně to přáno,
Žádnému to nelze vysloviti!
Od toho jen, který v naše zříti
Může srdce, jestiť to poznáno.
Neb co otec po života dráze
Tys nás vedl v naší mladosti,
Ukázals nám cestu ke ctnosti,
Nikdy si nepatřil na nesnáze
Stavu Tvého. Protož taky kanou
Nám po lících vezdy slzy vděčné,
Proto v srdci našem vděky věčné
Jenom Tobě, otče, vezdy planou!
222