5.
Hoj, byla noc! zelené světlo Lůny
Hoj, byla noc! zelené světlo Lůny
Padalo promykem v zlaté hvězdiček strůny,
A tichou hudbu tu zpívaje vítr vál.
I stál jsem zšílenec na osamělé hoře,
Podemnou rovina, zelené jako moře,
A já jsem samoten nad tímto mořem stál.
I bil jsem v horu tu, i znělo mé volání:
„Hoj, otče, otče můj! neslyšíš matky lkání?
Hoj, já jsem zšílenec, proč vchod se neotvírá?“
I bil jsem v horu též! Půlnoční přešel čas.
Ta hora? – Blaník je – a nad ní pláče hlas:
„Můj otec neslyší – a matka mi umírá!“
241