9.
Měsíc stojí s zesinalou tváří
Měsíc stojí s zesinalou tváří
Nad zroseným mrtvotichým hájem,
Mdle se mladé jedle lesknou v jeho záři,
Pookřálé nově vzešlým májem;
Nad modrými lesy visí mlhy šedé,
Jako truchloroušky v mrtvých kobce,
S těmi mhami tihnou stíny bledé,
Hvězdy tuhnou, co světlušky v hrobce.
V temnotách se shluklých chodec brodí,
Kolem sebe stuhlou rukou sahá,
Teď jej víra silná mocně v pravo vodí,
Naděje tam pevná v levo tahá,
Strach a ouzkost teskně jemu prsa zdvíhá,
Spěchá více, hle, snad tam již cíl svůj najde,
Tam se záře jakás semo tamo míhá.
Teď tam došel – nic, tu – sklesne, zajde.
V brzkém jitru najdeš snad již, temná noci,
Se mnou v tmavém hrobě lůžko jedno;
Nad mnou pak bdi věčně svatá moci,
Až mě v chladnou náruč smrti pojme ledno!
245