Pne se duha na blankytu svatém,
jako brána vítězná; z ní stoupí
tichý posel boží – seraf jasný;
kadeře se lesknou slunním zlatem,
tisícerou hvězdou hlava září,
věčná zoře plamenná mu v tváři,
jeho oudy mohutné a krásné,
skví se, koupané co v růžné rose,
s plecí jeho řasou roucho vane
ze lilijí světla jasně tkané.
Nad proudem se vznáší seraf tento,
jenž se valí obrovskými takty
z temné brány, jako katarakty,
duhou září, hřmí, demanty se skví,
letem bouře unáší své tvary,
stín a světlo, jasný znik a zmary.
Z nadšenosti tvořivého plesu
slovo vtělené se věčně proudí
jako lesklé pluky v tuhém šiku
na svítavých vlnkách okamžiků.
V tyto proudy seraf perlu hodil,
při tom šepce tiché požehnání –
a nám mroucí rok svou hlavu sklání,
do propasti bezdné věčně klesá.
ČIověče, v tu velkou, vážnou dobu
přistup k tomu obrovskému hrobu;
pomni, že zde vlastní rakev vidíš,
a vlož ruku na své srdce marné,
polekané, promluv pak sám k sobě
vážné slovo při tom velkém hrobě.
Bleskem tká čas věčné roucho boží,
a když letí člunek jeho žhavý,
zkrvácí on mnohý život hravý:
protož obrň svoje ňádra měkká,
a když světla v sobě cítíš símě,
povznes hrdě zmužile své týmě;
i tys nití v tomto rouchu božím,
i tys vlnou v ohromném tom proudu:
duše tvá v té věčné duze svítí:
protož buď v tom rouchu světlou nití.