Jesenní co mlha on se vleče
Májem jasným – bílý vlas mu šedým
Vousem splývá, slza v něj mu teče
Lícem vráskovitým, strastí bledým, –
Slza, ach, jenž z šílenosti temna
Prýští se co těcha muky jemná.
Neboť noc mu jeho duši halí,
Noc to s hvězdím tajné, svaté dumy,
Noc, v níž obři myšlenek se valí
Balvany co mračen. – Jsou to rumy
Chrámu, velké duše zbořeniny,
Bodláčím zarostlé palmoviny.
Smutná zbořenina velké duše,
V nížto upír sídlí. – Tiše kráčí,
Cosi šepče, smrt svou blízkou tuše.
Kráčí – krví žalu, slzou máčí
Cestu svou – a k cíli svému spěje,
Žal svůj po těch luzích květných seje.
Proč jste se mi zjevily, vy stvary
Nebetyčné zatopených věků,
Rozkotaných obrů oudy stary,
Rezem rozhlodané meče reků,
Na rozcestích roztroušené kosti
Otců – vlastních synů zhýralostí!
Králů dávných purpur vetchý, zbledlý,
Žezel, korun roztroušené zlomky!
Aby ňadra má pak žal nevedly.
Slavná dávnost – socho velikána,
Na hrobech ve rumy rozkotána,
Socho stará, zasypaná v písku,
V bahně malých chtíčů, malých zisků,
Chráme svatý, v němž teď pohan sídlí,
Dome otců, v němžto syn teď bydlí
Podružstvím, o půdo prachem ztlelých
Reků, krví velkých srdcí vřelých
Zúrodněná, aby mohl rosti
Bujný pahejl hrdé zcizenosti,
Hrobe matky v smutné nepaměti
U svých vlastních vyhýralých dětí!
Noci, zastři žal ten mému zraku,
Zaobal mé srdce, šedý mraku.
Nechci volat ty, jenž v lačném bludu
Národ vraždili, k súdu.*)
Lačné upíry ne k žití prahům,
Stíny vražděných ukázat vrahům,*)
Kletbu dávných let na živé valit,
Květné žití tlenem rakví kalit.
Staré rány bych chtěl myrtou krýti,
Břečtan pyšně kolem rumu víti.
Chci jen kleknout na ty svaté hroby,
Na ně klást mých stesků skrovné zdoby.
Ach, vždyť v tlenu těchto hrobů tlouci
Cítím srdce živé, srdce vroucí.
Přijdouť slavné velkonoce, doby
Velké z mrtvých vstání, a ty hroby**)
Prasknou kypivým života dechem.
Zase tuším perutí tvých vání,
Na čele tvých rtíků tajné plání
A má skráně sladkým bolem cítí,
Jak mi na ni ožar nádchu svítí.
Čekav jsem můj strážce tvého hlasu.
Líbkem otevř, srdce, oči moje,
Abych pil ty svaté světla zdroje,
Ověnčiž mne, oděj v roucho jasu,
Unes v měkkém perutí tvých klínu –
Čist jsem – v kypivém nadšení vínu
Mládeneckou duši svou jsem koupal,
Trh jsem minul, v pouštích žití stoupal,
Neprodával lahodám svou duši,
Netoužíval po hovivém staně,
Spal na štítu, přílbu nedal s skráně,
Jak se na vojína pravdy sluší.
Trh jsem minul, do svých svatých palem
Samota mne unesla a čilá
Ňadra má svým mlékem vykojila,
Trudem to a rozjímavým žalem.
A noc, dumy pramáti, kol čela
Rouška svá mi černá rozestřela,
Aby z pratmy svaté povykvetla
Říše myšlenek, ta říše světlá,
Jako křišťály ve sluji tmavé.
Nač zníš, dozvěno prorockých hlasů,
Nač se plazíš, stíne větších časů,
Proč se rdíš, o zašlých sluncí zoře,
Proč mně kouzlíte, vy sladké báje,
O nebi zde v prachu vetěleném!
Suché věnce vidím z lidstva ráje,*)
Krví zbrocené a hrobu tlenem,
Vidím lidstvo to své staré hoře
Sisyfovskou prací vzhůru valit**)
Na holých malého žití pláních.
Nač jsem potopil se v těchto zdáních
O těch svatých bojovnících Páně,
V žáru hranic jenž mu chválu pěli,
O těch mužích, jichžto bolné skráně
Věnce z nebeského světla nesly,
O těch mužích, ocelových recích,
Kteří na svých mocných nesli plecích
Svého století obrovské břímě,
O té krvi, jenž co nebes símě
Zúrodnila člověčenstva sady!
Nač jste vy slaďounkým vínem klamu
Mladistvou mou duši opojily,
O vy krásné budoucnosti báje,
Příští lidstva ztraceného ráje,
Jež má ňadra krví vykojily!
Až svět celý bude ze kalichu
Jediného – vykoupení píti,
Vykoupení z těžkých pout a hříchu,
Musí v poušť jít, trhem ať nechodí,
Kdo chce v ňadrách rozžat jiskru boží.
V samotách se každá velkost rodí,
A na koho duch svou peruť vloží
Požehnanou, v davu bude státi
Samoten; jak orel bude sídlit,
Jak lev v srdci tiché poušti bydlit. –
Plamennou však stopu jeho kroků
Vidět nezhubnou vlnami roků. –
Bujný život kol to hrob ten není,
Bylo vše jen pusté snění. –
Černými jsem zahalen byl mračny
A blud zoufalý co upír lačný
Ssál mi mého žití vřelé zdroje,
V hrob jsem klamu pohřbil sladké svoje
Naděje, nevěsty mlada žití. –
Já to z mrtvých vstání nemám zříti
Mého národu; kol tuším Vesnu
Z hrobu zkvítat, Vesnu pokolení
Omlazených – a já ve hrob klesnu.
Běda, ve tmách zrozen, umřít musím
Na úsvitě nových rozednění.
Ano stínem mým smrt za mnou spěchá,
Ať jen na vrch ten mne dojít nechá.
S matky domem jsem se loučil záhy
A na dumy poustevnické dráhy
Jsem sedal a stopy lidu minul,
Ples kde kypěl, sladký smích kde plynul,
Nebyl jsem však v rozjímání vhroužil,
Po pouštích se mysle trudné ploužil;
Dvakrát potkalo mne krátké štěstí,
Jež jsem ztratil v prvním nalezení,
Byl se s ním hned musel rozevésti.
Přišla láska, mamička ta sladká,
Chudé mládí, bez věnců a vína,
Bez hříček a stisků ruček hladkých,
Bez tužeb a nalezení sladkých.
Netoužilo srdce mé a nylo
Po rtíkách a oček sladké záři plání,
Neblouznilo srdce mé a snilo
O myrtovím na bělostné skráni,
O kadeřích hravě rozundaných,
Líbkách sladce vzatých, vřele daných.
Sen můj byl děl hukot, mečů břinkot,
Bitvy vítězný ples – pak pout řinkot,
O krvi, jenž plesem z ran se lije,
By ní bylo lidstvo vykoupeno,
O srdci, jenž samo v kříž se bije,
O srdci, jenž světa muku celou
Samo chtělo nést svou láskou vřelou,
O mužích, jenž hrdou kradli rukou
Jiskru nebes pro zem osiřelou.
Zač jsou ukovány hrůznou mukou.
Mlejny klepou,
Hutě pádným tlukem kovy tepou,
Ohně svata síla, vody huk.
Skáče hříbě, těžký skot se loudá,
V slujích kovů král se zlato třpytí,
Stříbro jeho choť co luna svítí,
Olovo, to smrt a světlo nosné
Železo.