Na mrtvých vodách.
Do tiché zátoky, kde stlívá voda líná,
zpět z moře širého loď tvoje náhle vběhla.
Van k jihu vichřicí zde plachty nenapíná,
a kalná vlna, v bok jež bila ti, se slehla.
Je mrtvo na vodách..vodách... šum plachý o břeh šplýchá.
Je mrtvo v duši tvé..tvé... Spí bolest..bolest... Touhy zmdlely.
Klid tvrdě hojivý ti slizce ve tvář dýchá
z mlh vlhké záplavy, jíž dálky zšedivěly.
Že silný život vře a horkým kypí ruchem
tam v modru za mořemmořem, kam sny tvé žárné vály
a sluncem zality a lehtajícím vzduchem
pod nebem sálavým ve mdlobách usínaly?
Je ticho..ticho... Přelud zhas, jenž v stíny žhavě svítil
a jasu zátopou v zrak oslněný splývalsplýval,
tvé vzbouzel naděje a žádost ohněm nítil
a tropů pozdravem v žár krev ti rozechvíval.
A vlnou příbuznou tvůj klid zde nerozčeří
řev dálný jižních vod, jež pyšně v slunce bouříbouří.
Spí bolest..bolest... Usnul sen..sen... Spí touha..touha... Soumrak šeří
se mrtvou zátokou a obzor mlhou kouří..kouří...
20. I. 1897.
15