* * *
A stokrát sobě děls: Již nelze čekat déle!
A stokrát sobě děls: Již nelze čekat déle!
Nad sladkou vlastí snů tvých jitro zrůžovělé
již nikdy nevzejde! O dušeduše, stiš své slzy
a ptej se hrdě: Den když pustě míjí za dnem,
nač dále v těžkém jhu se vláčet mhou a chladnem
a rázem neskončit hru žití sveřepou?
A vzešla pustá noc, kdy slepo v příkré skály
se cesta sřítila. Tvé stopy větry svály,
tma dolem, horem tma, a nikde zákmit světlasvětla.
Na slizkém křemení se slabá noha smeká
a Smrt, stín černý v tmách, hle u propasti čeká
a v chvatu dotěrném se smlouvá s životem.
O podlosti! když dík by čestno bylo říci
za konec žádoucí, tvé zraky zoufající
kol bloudí zděšeně, mhu zříce kolem vzrůstatvzrůstat,
a prosí pokorně: Jen chvíli aspoň zůstat,
byť vise nad srázem kdes v šeru vlhké sluje!
O, živote, ty dny, kdy za oblaky pluje
sen k modrým vlnám hor a blankyt žárem šlehá
nad poli zlatými, nech jiným krajům svítit!
Jen plamen mžikavý dnes dovol do tmy vznítit
a v krytém ústraní, kam vítr nezaléhá,
se k ohni přikrčit a hřáti údy schřadlé
a hlavu zemdlenou do trávy složit svadlé.
2. XII. 1899.
21
CH. BAUDELAIRE