Po celém Kanaánu víří svatby ruch!
Šest dní tu byli s rozmarinou vycházeli zváči
a poslíčkové až se prohýbali pod koláči,
však za to sešel se též slavný hostí kruh!
vždyť dostavil se, slyšte, s Matkou svou sám Pán,
ten slavný kazatel, jenž vyšel z Nazaretu –
a lidé kývali a šlo to od rtu k retu,
že nebylo tu ještě také svatby, co je Kanaán.
Kol domu žen je žádostivých jako much,
a každá živě povídá a každá ráda slouchá,
co na vozy se naloží pak nevěstina roucha,
a při tom nechat může každá zrak i sluch.
A zase, jaký náklad na hostinu dán,
pec chlebovou že po měsíc již topí denně,
ba pětkrát že ji topily jen na pečeně,
a výsluhy že uchystáno je pro celý Kanaán.
Pak zvědavy zas k oknu obracejí tvář:
jak ženich uvnitř hledí ostýchavě, jen jak kradbí
svou na nevěstu, jež tu trůní vedle starosvatbí;
jak nevěsta je krásna, samá zlatá zář,
a v štěstí němá, jak by ret byl ukován;
jak družbovi, když družičce své mlsku nese,
se černé oči svítí, ruka jak se třese –
snad brzy zase uzří novou svatbu rodný Kanaán!
V tom náhlý křik a již jsou ženské v jednu hrst!
Bylť šíbal starosvat všem zevlujícím ženám venku
potajmo ostrou jehlou přišil sukni na sukénku,
pak hrnek s vodou vzal a jak by na ně chrst’!
Ty chtěly uskočit, kde bezpečnější stan,
však v klubko sešity jak zběsily teď skáčou,
a tančí, hulají, až všecky smíchy pláčou,
a bujný vřískot jejich přes celičký letí Kanaán.
Však také hosté vnitř pojednou mění vzhled –
vždyť po stolech se šeptem nese nevítaná zpráva,
že mimo nadání se v džbánech vína nedostává,
a každý, náhle žízniv, mrzut věsí ret.
Též panně Marji apoštol to sdělil Jan.
Ta dí však: „Ticho – ticho! Povím já to synu
a co Vám poručí, Vy rychle dbejte činu,
a starý rozveselí se nám znovu zase Kanaán.“
I ptal se Ježíš: „Zdali prázdné štoudve mám? –“
„Šest prázdných zde!“ – „Nuž ze studnice vody do nich vlejte,
ať každá k přetékání plna, při tom dobře dbejte,
a přineste je sem, nechť já jim požehnám. –
Teď panu starosvatu první dejte džbán! –“
A starosvat již rychle po plném si sáhnul,
a napil se a v udivení ruku vzpřáhnul:
„Aj, takového nikdy vína neurodil Kanaán!“
A již zas ozdobných měl řečí dost a dost:
„Nuž, páni muzikanti, nástroje své sesbírejte
a vemte dobrou notu si a pěkně vivat! hrejte –
ať žije s matičkou svou převzácný náš host!
Nechť brzy má svůj dům a při něm pole lán,
a v domě hospodyňku, krásnou jak to kvítí,
jež ve dne myrhou dýše, v noci hvězdou svítí –
a my pak všichni vzpomeňme si dnešní svatby v Kanaán!“
Je ticho kolem. Matka smutně hledí v klín,
jeť vidět, zlá že tucha dobrou duši její tísní,
a proto každý na starosvata se tuze přísní
a zvědav čeká, co as prosloví teď Syn.
Však úsměvně svůj okřín s vínem pozdvih’ Pán:
„Tuš! páni muzikanti. Račtež všichni píti –
kde dobří lidé jsou, je vždycky dobře býti –
já dím, že věčně vzpomínáno bude svatby v Kanaán!“